O etice v novinářské profesi se mluví pokaždé, je-li nějaká známá osobnost zachycena fotoaparátem některého z paparazziů při nevhodné nebo nechtěné činnosti. Stejně tak se míra únosnosti řeší, když se na veřejnost dostanou tajné informace z policejního vyšetřování nebo politických jednání. Vždy se probírá jediné: co ještě je snesitelné a co už ne?

O individuálním přístupu každého novináře a periodika/média nemusíme hovořit. Jisté ovšem je, že v poslední době vidíme stále častěji, jak novinář rezignuje na jakýkoliv etický kodex a po honbě za senzací, nebo alespoň nevšední zajímavostí, dělá jednu chybu za druhou. Může jít však o chyby nedozírných následků, které pozdější dvouřádková omluva někde v rohu stránky už nenapraví.

V etickém kodexu novinářů se apeluje na podávání nezkreslených informací, dodržování presumpce neviny a respekt k neprokázanému obvinění. Všechno jsou to body, které novinář ani nemusí porušit záměrně, v dobré víře, že informace získal od důvěryhodného zdroje. Bohužel už si dnes málokterý novinář dá práci s tím, aby se dozvěděl více o případu, člověku nebo kauze, o nichž dostal podle svého názoru dostatečná fakta. Stačí, že má vyjádření obou stran, okleštěné od omáčky a zbytečných emocionálních výlevů, dobrou fotografii znázorňující v podstatě vše a názor odborníka a hurá s tím na veřejnost. Ale všichni jsme součástí nějakého příběhu. A nic není jenom černé a bílé.

Existují případy, kdy jen povrchní informace bez hlubšího kontextu zničily život člověka a jeho rodiny. Sebemenší detail, který by pak následně uvedl věci na pravou míru, už nepomůže udělat z předchozího viníka nevinného. Podle pravidel žurnalistiky má novinář povinnost sledovat vybranou kauzu, o níž psal na počátku, až do jejího konce a veřejnost o jejím průběhu informovat. Ale přiznejme si to, kdo má tu trpělivost, při našem zdlouhavém soudním systému, čekat a pídit se po konečném výroku soudu. A zvláště v případech, kdy nejde o extrémně medializovaný případ nebo kdy je kauza policií nebo soudem záměrně prodlužována. Člověk, jehož jméno bylo poškozeno, má sice právo se domáhat okamžité nápravy, ale často toho ani nevyužije. Prostě jen proto, že znovu propírat ty staré věci, vytahovat své jméno, svou rodinu nebo firmu na světlo boží, mu za nové ponížení prostě nestojí.

Nejde tedy o etická pravidla, která si novináři stanoví. Ale především o jejich vlastní etický přístup, který by měl navazovat na prvotní úkol žurnalistů, coby strážců společenských hodnot a demokracie.