Neomylní, tak jsem před lety nazval jednu kapitolu sumáře české žurnalistiky. Popisoval jsem tam onen zvláštní živočišný druh, jímž je náš novinář – tvor, jenž si nade vše cení své nestrannosti, nezávislosti a neomylnosti. Nestrannost a nezávislost prokazují čeští (zejména političtí) žurnalisté na každém kroku. Stačí se podívat v posledních týdnech na debatu o možných kandidátech do jarní presidentské volby, a máme hned jasno: pro českého novináře je dobrý každý kandidát, pokud bude ochoten kandidovat proti Václavu Klausovi. Jak jinak si vysvětlit třeba pajány sypané na hlavu a před nohy Jiřího Dienstbiera. Muže, který se vyznačuje především schopností být v politice fatálně neúspěšný – byl aktérem likvidace dvou politických stran, nikdy nikam nebyl zvolen, vždy jen jmenován, kooptován, dosazen. Vlastně typický funkcionář – jenže z trochu jiných časů. Z těch časů, kdy pro česká totalitní média dělal zpravodaje (např.) v USA. Jak se mu to tehdy podařilo, když i malé dítě ví, jak kádrovácky podvázané pozice to za komunistů byly, se naši novináři neptají. Pro ně má cenu jediná informace: Dienstbier jde proti Klausovi. Tomu se v prostředí české žurnalistiky říká nestrannost a nezávislost.

Její půvaby doceníme zejména v souvislosti s další ryze česko-novinářskou vlastností, a to je neomylnost. Český novinář nikdy nepřizná, že se ve svém úsudku mýlil. Mýlilo se jeho okolí, když mu servírovalo špatné informace, z nichž mohl vzniknout úsudek ne právě odpovídající realitě. Tak se nejčastěji zdůvodňují různé názorové veletoče, v nichž vynikají zejména někteří komentátoři specializovaní na dění v ČSSD. Ti to totiž mají se svou pravdou nejtěžší, protože v politické straně, na níž údajně nejsou závislí, se velmi často mění kurs i vedení. A tak se stane, že tentýž novinář, který v pondělí slézá řitní stěnu Miloše Zemana, v úterý tohoto proklíná do šestého kolene a velebí jeho nástupce Vladimíra Špidlu. Jenomže Špidla záhy padá z trůnu a týž novinář pak musí – ze dne na den – měnit vítr v plachtách a hledat skryté Špidlovy chyby a nedostatky. Ještě že nastupuje mladý, oblíbený, neokoukaný Stanislav Gross, budoucnost strany a sociální politiky. Jenomže on je sociální hlavně k sobě a své rodině, pročež padá stejně strmě, jako před časem stoupal. A náš novinář opět hledá argumenty k jeho pohaně. Nu a konečně vstupuje na sociálně-demokratický piedestal Jiří Paroubek. Počkejme si na jeho stinné vlastnosti, ty slunné již známe – od téhož novináře, který bude asistovat při budoucím pádu tohoto silného muže.

Potěšující je, že jediný, kdo se na této časové ose nikdy nezmýlil, byl ten novinář. To jen okolnosti nepřály tak, jak měly.

Neomylnost má i banálnější podoby. Jednu z nich nám předvedly v těchto dnech Lidové noviny na titulní stránce, v textu věnovaném petici intelektuálů usilujících o referendum na téma radarové základy u Plzně (Žádáme referendum o radaru, LN 13.7.). Autorka článku M. Valášková nejprve prohlašuje, že mluvčí presidenta Klause se jmenuje Václav (!) Hájek, a jen o větu níže je předseda Senátu překřtěn na Bohuslava (!) Sobotku. Autorka tak demonstruje, že jí splývají nejen ústavní funkce (bývalý ministr financí, dnes poslanec – nebo předseda horní komory Parlamentu – což to není jedno?), ale i samotní funkcionáři a jejich spolupracovníci - hybrid presidenta Václava (Klause) a mluvčího (Petra) Hájka je docela půvabný.

Mimochodem, Petr Hájek to u našich neomylných žurnalistů vůbec nemá jednoduché. Už byl taky párkrát přejmenován na Jiřího (to je mimochodem jméno tatínka pana mluvčího, ale naši novináři to spíš popletli s proslulým komunistickým diplomatem stejného jména). Nebo, když zůstaneme na Hradě, tak Hájkův kolega Ladislav Jakl zase byl v médiích před časem zaměněn s Jaklem Václavem, což je sice bratr presidentova tajemníka a dlouholetý primátor Chebu, ale i zde spíše zafungovala tělesná blízkost presidenta a jeho křestní jméno tak nějak v novinářově mysli přeskočilo i na pravou ruku hlavy státu.

Se záměnami jmen jsem si s dovolením svého času užil i já. To když do Prahy zavítal – víceméně inkognito – člen někdejší, mezinárodně neuznané čečenské vlády, její ministr zahraničí, a v Praze jej přijal tehdejší senátor Michael Žantovský. Lidové noviny o tom referovaly sáhodlouze, jen z pana senátora udělali Petra. Musím říci, že to nebyla dobrá situace, protože čečenský politik byl předmětem sledování nejméně dvou tajných služeb, a já jsem se tím pádem dost dobře mohl přimíchat do jejich databáze: to tedy není pocit dvakrát příjemný. A jen proto, že příslušný redaktor byl líný si prověřit svá fakta. Proč by to ostatně dělal – je přece neomylný!

(Psáno pro Česká média)