Předem se omlouvám těm, na které to konstatování neplatí. Jejich počet lze spočítat na prstech jedné ruky. Bohužel.

Novináři se cítí být něčím zvláštním, speciálním. Osobují si právo soudit svět a dávají najevo, že jedině oni jsou ti čestní, kteří mohou hodnotit všechny a všechno kolem - politiky začínaje a zločinci konče. U nás se novináři chovají podobně jako kdysi estébáci. Ti také byli zvláštní kastou, která byla přesvědčena, že na ni neplatí zákony, kastou, která vyžadovala a měla privilegia.

Za totality existovala cenzura. Byla jasná, politická, státem schválená. Dnes cenzurují sami novináři a vybírají jevy, informace i osoby podle toho, jak se vyspí či k jakému klanu náležejí. Také touží po speciálních zákonech, které by je zbavovaly odpovědnosti za činy, za něž každý jiný občan musí nést odpovědnost. Se získaným materiálem nakládají zcela libovolně. Bez problémů ho zmanipulují tak, že se změní jeho původní význam. Prohlásí-li politik, že rád zabíjí mouchy, určitě se ve většině médií objeví, že rád zabíjí, ale mouchy z jeho vyjádření zmizí.

Novináři také rádi naslouchají neschopným lidem, kteří s chutí nadávají na ty schopné, aby tak zvýraznili sami sebe, když to jinak nelze. Dávají jejich nadávání široký prostor, čímž vytvářejí zcela klamný obraz naší republiky. I když 90% obyvatelstva zastává nějaké stanovisko, média je většinou zamlčí nebo ji odbudou krátkou poznámkou, zatímco zbývajících 10 procent dokonale zveličí. Také neměří všem stejným metrem. Stejnou věc posuzují u různých lidí podle toho, jak jsou u nich oblíbeni. Řada novinářů se pouze řídí příkazy svých šéfredaktorů nebo jiných vedoucích pracovníků. Často přijíždějí s úkolem napsat o určitém místě či osobě výhradně zápornou zprávu. Fakta je zpravidla nezajímají, a pokud některá akceptují, tak jen ta skandální a destruktivní.

Zatímco policisté, včetně těch, kteří o ničem podstatném nerozhodují, jsou podrobováni psychologickým testům, novinářem se může stát každý, kdo dovede číst a psát. Přitom novinářské zbraně jsou mnohem nebezpečnější než ty policejní.

Při rozhovorech kladou jednostranně zaměřené otázky, odpovědi pak patřičně „zkrátí“, aby vytvořili obraz, který si předem připravili. V televizi a rozhlase skáčou velmi často těm, se kterými „diskutují“ do řeči a nedovolují mu dokončit myšlenku, a tak se tázaný téměř vždy jeví jako blbec. Pokud je rozhovor předem natáčen, tak ho zpravidla upraví „vhodným“ sestřihem do podoby, která jim vyhovuje. Obdobně jsou vybíráni komentátoři, kteří mají určitý problém hodnotit.

Převzato z Krejci.bigbloger.lidovky.cz