Čím dál více našich spoluobčanů začíná chápat, že nejvíce pravdivých informací najdou v kyberprostoru. Rozhodně více, než když si doma pustí televizní nebo rozhlasový přijímač. Kdo se zajímá o světové, evropské i domácí politické dění, o budoucnost nejen svou, ale i o budoucnost svých potomků, ten se nemůže spoléhat na tzv. sdělovací prostředky hlavního proudu, cizím slovem mainstream media.

Pochopitelně, na internetu je třeba si vybírat pečlivěji a vyhýbat se cílené dezinformaci, ale ukazuje se, že tohle hravě zvládne i průměrný český občan. Jinak by nebylo možné, aby byly často opakované průzkumy nuceny přiznat, že s islamizací Evropy prostřednictvím probíhající masové imigrace muslimů nesouhlasí bezmála 80 % Čechů. Navíc bez ohledu na věk, vzdělání či pracovní zařazení respondentů. Zřejmě nejsme zase až tak hloupý národ. Ovšem ti, kteří slouží zvrácené myšlence o likvidaci evropských národů a jejich kultury, se také poučili. Sestrojili si svůj vlastní internetový portál, který se ovšem napohled tváří jako jakýsi nezávislý (dle jejich pohledu) hlídač nešvarů v našem mediálním světě. O tomto portálu věděl málokdo, takže aby na sebe jeho konstruktéři upozornili, museli vyvolat kolosální „případ“a náležitě ho medializovat.

Přesně měsíc po tom, co jsme horko těžko a s mírně skřípajícími zuby oslavili světový Den svobody tisku, se nám na scéně objevila zbrusu nová samozvaná cenzura, internetový portál s názvem hlidacipes.org. Odvedla práci, za kterou by se nemusela stydět ani nechvalně známá komunistická HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru).

Jistě jste si všimli, že z našich větších televizních stanic podávala v posledních týdnech nejkvalitnější (tím myslím nejobjektivnější) zpravodajství na téma tzv. imigrační krize právě ta třetí nejsledovanější, FTV Prima. Vzpomeňme jen na rozruch okolo reportáže o podivně přimigrovaných iráckých křesťanech, kteří prohlásili, že nebudou bydlet v nabízených bytech. Nazvali je přemalovanými prasečáky a nechali se odvézt zpátky domů. A podobných pořadů, které se nesnažily zastírat pravý stav věcí okolo problémů s muslimskými přistěhovalci, jsme viděli víc. To přece nemohou naši marxisté nechat jen tak, pomyslel jsem si tehdy, ta stanice se jim začíná vymykat z rukou a začíná mluvit pravdu. Také to tak nenechali.

Pokud vím, stěžovali si nejen u vedení TV Prima, ale rovnou u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (viz článek Petra Boudy Zločinná TV Prima ze dne 2.6.2016). Když obdrželi odpověď, z níž vyplývalo, že nebylo shledáno, že by stanice Prima porušila zákon, rozhodli se udeřit.

Jejich portál uveřejnil „tajně“ pořízený záznam z redakční porady Primy jako odůvodnění své stížnosti a vůbec je nezajímalo, že tímto zveřejněním sami porušují paragraf zákona na ochranu soukromí, protože ke zveřejnění přirozeně nedostali žádný souhlas dotčených pracovníků stanice Prima. Nelenil jsem a zmíněný portál otevřel.

Už titulní stránka měla podezřelé uspořádání. Především se z ní nedozvíte, kdo tyto noviny vydává či kdo je zodpovědný za jejich existenci. Projel jsem názvy článků posledního vydání a našel jen to, co jsem více méně předpokládal. Moc bych se nedivil, kdyby měli svoje pracoviště ve sklepě nějaké státem podporované multikulturně orientované neziskovky či, nedej bože, třeba v sousedství muslimské modlitebny převlečené za jazykovou školu. Vrátil jsem se tedy k přepisu onoho nepříliš legálně pořízeného záznamu.

Celkem nic zvláštního, začalo to jako běžná větší porada na podobných pracovištích. Až na to, že jejím účelem bylo upozornit několik zřejmě mladých a méně zkušených kolegů na základní žurnalistické pravidlo, které v novinářské hantýrce zní, že názor vedoucího vysílání či vedoucího celého zpravodajství je „svatý“. Ono totiž neexistuje v celém širém světě nic, co by se dalo nazvat žurnalistikou bez názoru. Naopak, dobrý publicista, novinář či moderátor musí mít určitý názor a neměl by ho měnit jako větrná korouhvička podle toho, odkud zrovna fouká vítr. Ovšem obecný, zastřešující názor celého vysílání může být jen jeden, a právě za něj je pak zodpovědné vedení onoho vysílání. A jsme u jádra celé věci. Je docela dobře možné, že si zmíněný záznam pořídil někdo, na jehož hlavu padala kritika vedení. Pomstil se šéfům tím, že poslal záznam na „příslušná místa“ a ta ho pak poslala dál. Tohle už je sice jenom má vlastní spekulace, jenže vymyslete mi lepší. No, vymyslet by se dala, třeba redakční prostory napíchnuté štěnicemi... ale tohle raději ne.

Zajímavější je, že k celému tomuto případu mě přivedl zcela náhodný poslech rozhovoru redaktorky ČRo Rádia Plus s šéfredaktorem onoho portálu, který nelegálně natočenou poradu zveřejnil. Málokdy se stane, aby si tzv. licencované médium, tedy médium s určitou odpovědností k vysílacímu kodexu formulovanému a také hlídanému Radou, pozvalo do studia představitele jakýchsi neznámých internetových novin, tedy média údajně zcela bezvýznamného. A ještě méněkrát se stane, že by se takový rozhovor o den později, jenže s jiným představitelem zmíněného portálu, opakoval ve stejném vysílacím čase. Dojemná shoda okolností? Spíše mi to připomíná přísloví o ruce, která ruku myje.

Konečně se dostáváme k tomu, proč jsem zvolil titul „Nebezpečí cenzury“. První ze zmiňovaných rozhovorů byl pozoruhodnější a možná neprobíhal přesně tak, jak ho redaktorka Rádia Plus plánovala. Šéfredaktorovy odpovědi byly opatrné a někdy až vyhýbavé ve snaze zanechat dojem nestranného hlídače „objektivních“ pravd. Na druhé straně čišela z tohoto člověka povýšená arogance, která až příliš přesně připomínala způsoby i slovník cenzorů z dob nastupující normalizace, kdy jsem novou vlnu tvrdého „hlídání“ jako začínající televizní žurnalista zažíval na svou vlastní kůži. Možná z tohoto důvodu pak došlo k opakování téhož tématu v druhém rozhovoru, ale s jiným člověkem. Druhý rozhovor už podobné „skvrny na kráse“ postrádal.

V každém případě je však způsob, kterým byl celý „případ FTV Prima“ vyroben, a stejně tak i způsob, jakým je našim občanům ve veřejnoprávním prostoru předkládán, nepřijatelný. Je krajně podezřelý a zavání snahami o omezení demokratických svobod. Demokracie nepadá z nebe sama od sebe, také my jsme si ji svým odporem k minulé diktatuře museli vybojovat. I historie nás učí, že demokracii ještě nikdo nikdy nedostal zadarmo. Dobře si to pamatujme.