Českým novinářům bývá tu a tam vyčítána přelétavost, chování korouhvičky, která jde za momentálně převažujícími větry, zkrátka názorová nepevnost. Novinář je také člověk, takže jisté mravní či povahové vady sdílí s jinými vzorky populace. Jenže na rozdíl od nich má občas na důležité věci vliv. Což by jej mělo vést k ostražitosti v posuzování osob, zájmů a událostí a zdrženlivosti ve vynášení absolutních soudů. Chybou české žurnalistiky je, že toho posledního je zatím jako šafránu. Novináři se pustí do boje za něco a proti něčemu, věnují nepředstavitelnou práci tomu, aby svůj boj podpořili (zpravidla jednostrannými) argumenty a pak se podíleli na lízání vítězné smetany a zatančili si na kostech poražených. Když se pak ukáže, že pravda byla složitější, někdy dokonce že ji měli oni zostuzení a zavržení, má náš novinář problém: přiznat chybu se mu nechce, a tak sází na krátkou čtenářskou či diváckou paměť. Zatímco začíná adorovat někdejší „viníky“ a soudit dávné „mirky dušíny“, spoléhá na to, že veřejnost je nepopsaný list. To nutně vedě k novinářově zesměšnění a k dalšímu poklesu již tak nevysoké důvěry publika v média.

Některé příklady už jsou bezmála legendární. Kolik oslavných tirád na adresu ministra financí Václava Klause vyplodili redaktoři Mladé fronty (zejména tehdy Jiří Leschtina)? A jakým terčem byl Klaus pro stejné redaktory po Sarajevu, tedy jen o pět let poté? Nebo jaký veletoč předvedl režisér Igor Chaun spolu s Alenou Hromádkovou v týchž letech: neprve vypotili oslavný TV seriál Léčba Klausem, aby pak Chaun stanul na náměstí jako mluvčí protiklausovské iniciativy Děkujeme, odejděte, zatímco Hromádková se pokusila (zřejmě za vydatné pomoci tehdy úspěšného mediálního magnáta Kudláčka) ustavit „opravdovou pravici“ v podobě dávno mrtvé straničky DEU. Ostatně Klaus byl odjakživa prubířským kamenem pro mnohé i ze své nejužší blízkosti. Jeho pravá ruka ze zakladatelské ODS Josef Zieleniec pak stejnou ODS pomohl rozložit, stal se lídrem konkurenční strany a za ni prý bude i kandidovat proti Klausovi na presidenta ČR. To takový Bohumil Doležal, někdejší šéf Klausových poradců, má menší ambice. Zjevně se uspokojil novou rolí deníkového klausobijce - neuplyne týden, aby si do svého bývalého šéfa v některých českých novinách nekopl. A zjevně mu to není hloupé. Inu, český novinář.

S Klausem se kdysi na vlně mediálního úspěchu vezl i kurdský lékař a podnikatel Yekta Uzunoglu. Jenomže jeho podnikatelský úspěch jej přivedl do potíží, které měly podobu téměř tříletého pobytu ve vazbě a dalších deseti let soudních tahanic o obvinění zřejmě zgruntu vykonstruované. Poslední soudní instance jej v minulých dnech očistila. A co na to naši novináři? Jak už jsem se jednou na těchto místech zmínil, čeští novináři v podstatě kopírovali linii danou represivními a justičními složkami. Tedy Uzunoglu byl pro česká média mnoho let nepochybným zločincem. Teprve v posledním roce se někteří novináři probudili a Uzunoglovu kauzu začali relativizovat. Když si však otevřete noviny ve dnech po Uzunogluově soudním vítězství, je vám servírován jako jednoznačná oběť justiční a policejní zvůle. Mnohdy týmiž novináři, pro které byl ještě před dvěma lety jasným kriminálníkem.

A do třetice aktualita. Ministr financí Miroslav Kalousek vytáhl do boje proti ČSOB. Žádá po této možná nejmocnější tuzemské bance více než 20 miliard, protože usoudil, že kšeft, jímž před víc než pěti lety spadla ČSOB do klína největší konkurenční banka IPB, byl z hlediska státu podezřele velkorysý. Připomeňme kratince, o co vlastně v kauze IPB šlo. Banka byla největším poskytovatelem úvěrů pro tuzemský průmysl. Přes úvěry a majetkové podíly ovládala, jak se tehdy říkalo, až 30% celé národní ekonomiky. To se těžko vyvrací a potvrzuje. Faktem je, že IPB byla neskutečně velkoryse rozjetá banka se spoustou rizikových obchodů, z nichž mnohé mohly banku ne-li položit, pak jí aspoň komplikovat život. A ještě na jednu věc nezapomínejme, je důležitá: IPB byla tím subjektem, který zafinancoval odchod Vladimíra Železného od CME Ronalda Laudera. Nutně byla tím pádem solí v očích všech, jejichž srdce bilo na Lauderově straně (a jejichž konto záviselo na Lauderově peněžence). K tomu připočtěme fakt, že IPB jako první velmi rozmáchle rozjela drobné retailové bankovnictví, investovala velké peníze do celoplošného on-line systému, který dnes je samozřejmostí všude. Tehdy to tak nebylo. IPB bylo chutné sousto, zejména když bylo doplněno o podezřele velkorysé státní záruky za rizikové úvěry. A přesně toto sousto skončilo v ústech tehdy mnohem menší banky ČSOB, za vydatné pomoci nejprve ministra Mertlíka (a ovšem Grosse, který do násilně přebírané IPB vyslal protiteroristický útvar URNA), a poté poslušného ministra Sobotky. První, kdo do kauzy začal šťourat - s cílem zbavit vládu tohoto neblahého a léta se táhnoucího břemene, spojeného s mezinárodními arbitrážemi a řadou dalších nepříjemností, byl podzimní ministr financí Tlustý. Ten vyhlásil, zjednodušeně řečeno, program dohody s někdejším vlastníkem IPB, japonskou Nomurou. Své dílo nedokončil, jeho mandát pro druhou Topolánkovu vládu převzal Miroslav Kalousek. A v kauze IPB, jak se zatím zdá, si chce počínat pádně: vyrazil do útoku.

Čeští novináři před sedmi lety sborově pěli ódy na Mertlíkovu a Grossovu moudrost (a ovšem na guvernéra ČNB Josefa Tošovského, neboť bez aktivní součinnosti ČNB by run na IPB nebyl možný). Viníci byli zřejmí: management IPB, vlády Václava Klause a okrajově mediální magnát z Novy. Hrdinové se přes noc našli v ČSOB. Nad způsobem a obsahem tajných dohod jejich vlastníků s představiteli Zemanovy vlády se nikdo moc nezamýšlel. Novináři si většinou ani nedali tu práci, aby se takových informací dopídili. Pro ně bylo podstatné, že pohádka má své draky a své rytíře. Naši novináři - jak jinak - byli na straně rytířů.

Doba se změnila, také politická konstelace a složení české vlády. Ta dnešní se zatím tváří, že kšeft s IPB chce během svého mandátu dořešit. Pokud by se jí to opravdu podařilo, pak by si mohla přičíst nepochybné plus a zářez do dějin. To zřejmě vycítili i mnozí novináři. A tak rázem čteme obdivné komentáře, z nichž Kalousek vychází jako hrdina na vraném oři vyrážející do boje proti líté hydře z ČSOB. Rázem je celý příběh mediálně přepólován. Kde byla pravda, je dnes lež - a ovšem i naopak. A to vše bez mrknutí novinářského oka, bez nejmenšího uzardění. Naši novináři sice jsou - opět se to ukazuje - osobnosti názorů jaksepatří nepevných, zato srdce nepochybně ryzího.

Proč se však divit. Už Voltaire přece takto varuje svého krále: „Tentýž lid, který vám tleská při vaší korunovaci, bude jásat pod vaší šibenicí“.

(Psáno pro Česká média)