Miluju české novináře. Hlavně to, jak se dovedou ponořit do tématu a vyhmátnout to nejdůležitější. Třeba teď, když mě poslanci znovu nominovali do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Však posuďte sami.
Hned vypátrali, že na sociálních sítích občas vypustím nějaké to jadrnější slovíčko. Dokonce i o těch, co mě nominují. A tak to řeší. Ostatní mediální příběhy, které jsou se mnou spojeny, jsou totiž zcela nezajímavé, tak proč po nich pátrat, proč se na ně ptát, proč o nich psát, že?
No třeba ten, jak Radu pro vysílání, ve které jsem byl místopředsedou, v roce 2003 Špidlova vládní koalice slavně odvolala s odůvodněním, že jsme zavinili prohranou arbitráž ve věci TV Nova. Co na tom, že pozdější šetření jak speciální sněmovní vyšetřovací komise, tak šetření Policie ČR jakékoli zavinění RRTV vyloučilo. Co na tom, že odvolání členů RRTV následně opakovaně zrušily soudy pro jeho nezákonnost. Co na tom, že právě teď – po 15 letech – dobíhá soud poslední, který stanoví, kolik tahle lumpárna Špidlovy vlády bude stát. Pohybujeme se v řádu desítek milionů korun. Nezajímavé!
To, že mě další vláda v roce 2006 jmenovala členem Rady Českého telekomunikačního úřadu, je samozřejmě taky nezajímavé. Zvláště pak, když mým jediným zadáním bylo rozpohybovat zcela zablokovanou digitalizaci televizního vysílání. Koho by také zajímalo, že jsem vymyslel příslušnou legislativu, metodu cukru a biče, konkrétně všechna ta přechodná ustanovení příslušného zákona, která rozmotala pat mediální scény zcela zablokované protichůdnými zájmy nejrůznějších aktérů, operátory vysílacích sítí počínaje a televizemi privátními, regionálními i tou veřejnoprávní konče. A koho by zajímalo, jakými metodami jsme ten zákon v trojce se Zdeňkem Zajíčkem (náměstek na vnitru) a Zdeňkem Duspivou (šéf vládní digitalizační skupiny) mezi poslanci prolobbovali.
Koho by zajímalo, jak jsme na památné schůzce ve Valdštejnské restauraci spolu s tehdejším generálním ředitelem ČT Jiřím Janečkem, šéfem její techniky Rudolfem Popem a předsedou Rady ČTÚ Pavlem Dvořákem vymysleli, jak to zprocesovat? Že jsme obětováním analogové ČT2 učinili z České televize leadra digitalizace, čímž jsme privátní Novu a Primu, které pod heslem „díky za každé nové analogové ráno“ brzdily, seč mohly, přinutili naskočit do ujíždějícího digitálního vlaku. A jaké jsme okolo toho spustili „píárko“. Nezajímavé!
Koho by také zajímalo, že televizní digitalizace, akce, v níž se točily stamiliony, přesně podle plánu doběhla 11. 11. 2011, a to bez jediného vážnějšího zádrhelu, bez jediného skandálu, a že jen o tři dny později mi skončil mandát člena Rady ČTÚ. Nezajímavé! Stejně jako to, že jsem historicky jediným člověkem v republice, který zasedal v obou nejdůležitějších mediálních radách, jak v té programové a licenční (RRTV – 9 let), tak v té technické (Rada ČTÚ – 5 let).
Další nezajímavý příběh? Mezinárodní arbitráž ve věci TV 3. Tihle hoši se inspirovali tím, jak snadné je se napakovat, když proti sobě máte protivníka, který nechce vyhrát. Pravda, byli z lacinějšího kraje než Ronald Lauder a požadovali jen dvě miliardy. Zatímco s nováckými arbitrážemi jsem osobně neměl nic společného, v téhle arbitráži jsem v Londýně vystupoval jako hlavní svědek České republiky. Před arbitrážním tribunálem jsem byl vystaven dvoudennímu křížovému výslechu. Obhájil jsem jak postup Rady pro vysílání, tak i obecně českých orgánů a ušetřil republice dvě miliardy. Nikdo mi ani nepoděkoval. Jet tam přitom vůbec nebylo mojí povinností. Jeden člověk se vlastně projevil, totiž britský advokát České republiky. Po mé výpovědi mě obejmul a políbil. Už tušil, že jsem mu ten případ pomohl vyhrát. Lidé z ministerstva financí z toho byli paf, nic podobného prý nikdy nezažili.
Ale jak říkám, nezajímavé! Novináři raději řeší důležitější věci. Co jsem o kom kdy řekl a že jsem na Facebooku či Twitteru někoho poslal do…
A takhle my si tu žijeme.