Stalo se v našem národě lidovým zvykem dávat jednotlivým stanicím více či méně přiléhavé přídomky. Podlehl jsem tomu i já. Díky mé ženě, která původně studovala a nějakou dobu dokonce i provozovala herectví, máme na naší venkovské chalupě od rána do večera zapnutou nějakou odrůdu Českého rozhlasu, nejčastěji tzv. mluvené slovo, ale nejenom to. Z praktických důvodů jsem si ty stanice roztřídil po svém. Televizi tam ignorujeme, zejména kvůli četným zdravotním hrozbám. Mám na mysli především zdraví duševní.

Už se jistě tetelíte zvědavostí, k jakému dělení jsem se v případě našeho veřejnoprávního rozhlasového podsouvače názorů i nálad dopracoval. Je to jednoduché, protože nabídka je skutečně široká. Regionální stanice komentovat nemohu, protože se k nim dostanu jen málokdy. Je to tedy jen o těch hlavních, tzv. celoplošných. Nuže tedy, rozeznávám žvanírnu, hodné rádio, rádio mile uspávající, ovšem v mém žebříčku je také rádio štvavé. To poslední vás určitě bude zajímat nejvíce, začněme proto v opačném pořádku.

Rádio štvavé

Neříkám mu tak proto, že kdysi zdědilo své vlnové délky po Svobodné Evropě, kterou nazývali celých čtyřicet let štvavou stanicí tehdejší vládnoucí soudruzi. Ne, ne. Nazývám ho tak proto, že se při jeho poslechu většinou pěkně naštvu.

Jen malý příklad. Je sobota k ránu, něco jsem právě dopsal, chci přiložit pár polínek do skomírajících kamen a náhle zaslechnu opakování jejich pořadu „Interview plus“. Pozvali si profesora teologie, kněze, sociologa a kdoví co ještě Tomáše Halíka. Přemohl jsem začínající ospalost a nastražil své obě dvě uši. Brzy jsem přestal sledovat jeho vývody, protože to, co říkal, se dalo poměrně přesně očekávat. Zato jsem se soustředil na jeho kluzce vtíravý hlasový projev. Fascinovalo mě to. Mám totiž stále pod kůží svou profesi režiséra, nedokážu se jí zbavit. Kdybych potřeboval, řekněme v rozhlasové pohádce, obsadit roli slizkého hada, vážně bych o tomto hlasu uvažoval. Se zaujetím a obdivem k hereckému výkonu jsem to doposlouchal. Štvavé rádio splnilo svůj úkol dokonale.

Rádio něžné

Neboli rádio usínací. Ano, jde o stanici Vltava. Mnohdy je pohlazením pro muzikantskou duši starého rockera i barokní hudba. Nejen jazzem živ jest člověk. Mohou za to mí rodiče. Otec byl schopen přehrát na klavíru trojhlasou Bachovu fugu, ale přesvědčením byl vídeňský opereťák. V rodině se traduje, že zamlada nejméně jednu „operetku“ napsal i zkomponoval a prý byla navíc i lehce lechtivá. Jednou, to mi bylo asi šestnáct, jsem se oslněn swingem a blues pokoušel zahrát boogie-woogie z filmu „Synkopy“, který u nás tehdy, světe div se, nečekaně běhal v kinech. Táta vtrhnul do klavírního pokoje a drtil mezi zuby: Co to hraješ, vždyť je to pořád stejný, to se nedá poslouchat. Abych to zkrátil, díky hudebně nadanému otci jsem poznal Mozarta, Vivaldiho, zmíněného Johanna Sebastiana Bacha a mnoho dalších. Na Vltavě toho však nabízejí mnohem víc. Mám rád okénka slavných jazzmanů a zejména pořady s nestory klasického swingu. Při takové hudbě se jednomu i dvěma usíná prostě báječně.

Rádio hodné

Kdeže bychom byli, kdybychom neměli „Dvojku“. Takové rádio gentleman. Neurazí, ale tu a tam také nenadchne. Pořady s telefonáty posluchačů mě značně iritují, jenže tohle zrovna baví moji ženu. Co nadělám. Jednou jsem jí řekl: Vidíš, na tomhle se redaktoři učí, jak zavřít hubu těm, kteří hovoří o tom, co redaktor nechce slyšet. Naštěstí se tato stanice věnuje politickým tématům jen výjimečně, jenže dnes politika čouhá skoro ze všeho, snad jen ze sobotních pohádek ne. Málem jsem zapomněl na skvělé dramatizace literárních příběhů, původní rozhlasové hry a také četbu z tvorby celé plejády autorů světové i naší beletrie. V tom jsme vedle britské BBC světová velmoc. Snad právě proto je tato stanice u nás doma ta první alternativa přeladění, když nás štvavá stanice naštve.

Rádio všehochuť

Pokud zrovna nehraje hudbu, často mu říkám „Rádio žvanírna“. Údajně je to z produkce Českého rozhlasu ta nejposlouchanější stanice a z toho také vyplývá její nikdy nekončící snaha o co nejširší záběr. Segmenty mluveného slova pravidelně střídá nálož populární muziky, v níž z nějakého důvodu kraluje hudba britské provenience. Z mého hlediska to má jednu světlou stránku. Ta britská produkce je totiž velice často tak stará, že vždycky vyskočím jako kašpárek a radostně volám na svou milovanou bytost: Jé, tohle byla novinka, když jsem byl ještě v Austrálii! A to je dnes bratru nějakých dvacet až třicet let.

Ovšem slovo mluvené, tj. zprávy, komentáře, rozhovory, to přímo bolí. Slyšíme pozoruhodnou směsici pravd, ale také polopravd a někdy i vyložené goebbelsovštiny (stokrát opakovaná lež se stává pravdou). Nejhorší je ovšem záměrná filtrace informací. Některé významné zprávy a podstatná fakta se do vysílání vůbec nedostanou. Jindy se to obchází zamlčováním jedné a zdůrazňováním druhé stránky problému, jako je tomu v nedávném případě referenda o britském vystoupení z EU. Vše svědčí o tom, že stanice je tvrdě řízena skupinou politiků prosazujících jen jeden, a sice svůj vlastní názor. Sbohem, svobodo informací, sbohem, nezávislý pohlede na věc, sbohem, nezávislá žurnalistiko. Proto tuto stanici nemohu v žádném případě brát vážně a nazývám si ji sám pro sebe a zcela nezávisle tak, jak si to podle mého zaslouží.

Závěr

Je těžké ho napsat tak, aby nebyl přitažený za vlasy. Dobře. Tak tedy do toho, stačí jen trochu odvahy.

Navzdory všemu, co jsem zde napsal, český veřejnoprávní rozhlas miluji, protože mi celkem plnohodnotně nahrazuje ruch a zmatek redakční místnosti. Nahrazuje mi zvuky, bez kterých žádný novinář nic kloudného nenapíše.