26.9.2022 | Svátek má Andrea


MÉDIA: Mlčení je mocnější

21.11.2005

Už matadoři normalizační pop music typu Františka Janečka dobře věděli, že i negativní publicita je dobrá. Nejhorší je, když o člověku média nepíšou vůbec. Jakoby nebyl. Touto moudrostí se řídili Michael Kocáb a Bořek Šípek při své akci s vlajkou. Připomeňme, oč šlo.

Už před dvěma týdny takříkajíc oficiálně přinesli na Pražský hrad vlajku Evropské unie se žádostí, aby ji president Václav Klaus nechal na Hradě vyvěsit. Klaus to samozřejmě neučinil, odmítavě se k takové věci stavěl už dříve, názor nezměnil jen kvůli výzvě dvou umělců. Kocábovu a Šípkovu akci zaznamenala média. Většinou to však odbyla fotkou s krátkým textem. Vlastně se totiž nic nestalo. Dva lidé kamsi cosi přinesli a nic nezměnili.

Smysl akce s vlajkou ale byl přece v tom jednak zviditelnit aktéry samotné (což se podařilo), ale především vyburcovat média proti Klausovi a jeho nechuti vyvěsit vlajku EU a tím se jakoby identifikovat s tím, co EU představuje. Byl to tedy od vlajkonošů ryze politický akt, který měl vyvolat politickou odezvu. Kocáb se Šípkem museli být zklamaní, když nevyvolal odezvu v podstatě žádnou.

Proti přitvrdili. O státním svátku 17.11. přinesli na Hrad vlajku znovu a pokusili se ji sami vyvěsit na stožár na jednom z nádvoří. Zabránil jim v tom člen Hradní stráže. Opět se nic nestalo, dalo by se to celé odbýt jako klukovina. Kdyby Kocáb sem Šípkem nepřivedli za sebou na to nádvoří hordu novinářů s fotoaparáty. Bylo to plánováno jako mediální akce, opět s týmž politickým podtextem: Klaus nemá rád Evropskou unii.

Média o akci poctivě několik dnů referovala. Většinou zpravodajsky – fotka, popiska, pár vět na vysvětlenou. Jednotlivé listy se referátu zhostily různě dle své letory. Právo to pojalo s humanistickým patosem (Právo je vůbec poslední dobou velký propagátor EU – od té doby, co si ta dvě písmena na svůj vývěsní štít vyvěsila ČSSD, strana, již list adoruje). Mladá fronta Dnes o akci pojednala s ironií: ocitovala prohlášení v policejním newspeaku („občan Kocáb vykonal to a to“) a zásah strážců pořádku tím zesměšnila, čímž dala čtenáři na vědomí, že bližší je jí akce umělců, než zásah policie. To ovšem celé na zpravodajské straně, což je nepřípustná manipulace..

Další den přinesly deníky názory komentátorů. Kupodivu se shodli na tom, že Kocábovi a Šípkovi nešlo o věc samu – vyvěsit vlajku a demonstrovat tím sounáležitost s EU, nýbrž zviditelnit své osoby, upadající na veřejnosti v zapomnění. V tom smyslu se vyjádřil Jiří Franěk v Právu i Karel Steigerwald v MfD, abychom zůstali na levém i pravém pólu spektra.

Všichni novináři sborově ale Kocábovi se Šípkem skočili na ten opravdový špek, tj. začali o jejich provokaci plnit své tiskové strany (v Lidových novinách z toho bylo dokonce téma dne). Začalo se vážně rozebírat údajné meritum, totiž zda má, či nemá být vlajka EU vyvěšena na Pražském hradě. Což je téma skrz naskrz virtuální. Vlajka EU na Hradě visí, když přijede zástupce EU, například v minulých dnech Barroso. Jindy tam ta vlajka nemá co pohledávat. Důvod je zřejmý. EU není státní útvar, nýbrž dobrovolné sdružení samostatných států s vlastní identitou, kulturou, hymnou – a vlajkou. Vlajka je symbol státní svrchovanosti. A té se ČR vstupem do EU nezřekla. Nikdo to po ní ani nepožaduje. To jen našem malé duše uvyklé na velké bratry z RVHP, Varšavské smlouvy, prostě z Moskvy, nám vracejí neodbytnou vzpomínku na dvojvlajkovou výzdobu slavnostních míst, kde vedle naší trojbarevné visela vždy ta sovětská, rudá s hvězdou, srpem a kladivem, jako symbol právě toho, že jsme o svou svébytnost a identitu přišli, že se rozpustila v kolektivní, z Moskvy řízené vojenskopolitické mašině zvané tábor socialismu. Kocáb se Šípkem de facto vracejí kolo dějin zpět a sugerují nám, že EU je totéž, co dříve Moskva. A náš postoj by tedy měl být stejně ponížený, submisivní, patolízalský, což se má demonstrovat vyvěšením vlajky.

Mnozí žurnalisté dospěli k tomu, že ačkoli to chtějí ti dva nesprávnými metodami, věc, o kterou jim jde, je správná. A to je přesně ten výsledek, o který Kocábovi se Šípkem, resp. za zády jim skrytému režisérovi celé frašky Václavu Havlovi – šlo. Dosáhli svého, vnutili médiím a skrze ně veřejnosti své téma a svůj pohled na ně. Naši novináři jim to spolkli, jak se lidové říká – i s navijákem. Podcenili tu svobodu, která je dána jejich privilegovanou profesí. A to je právo o věci mlčet. Mediální mlčení je mnohem mocnější než sebevětší řízená propagace - spolehlivě zahubí každou aktivitu. V tomto daném případě by to bylo jedině ku prospěchu.

(Psáno pro server Česká média)