Po neuváženém experimentu s režisérkou Třeštíkovou se vládní strany vrátily zpátky na zem a do křesla ministra kultury posadily opět politika, senátora Václava Jehličku. Je to jasný signál: koaliční politici si uvědomili, že resort kultury není jen jakýmsi lepším odborovým svazem činných umělců, ale především politickým úřadem, kde se rozhoduje o strategiích a záměrech kulturní politiky státu a kde se – na což je vždy nejvíce vidět – bojuje za příslušný díl státního rozpočtu. Ten pak není určen, jak by se podle výstupů paní režisérky Třeštíkové možná dalo soudit, výhradně činným umělcům. Jim je totiž určen až skoro v poslední řadě. Zdaleka největší díl onoho rozpočtového půlprocenta, které ročně putuje na kulturu, jde na sanaci a údržbu památek a na provoz církví. Což jsou obory tradičně považované za součást kultury, ale pro čtenáře denního tisku nejsou zdaleka tak „sexy“, jako příkladně podpora kinematografie nebo boj o Národní divadlo. Jmenování nového ministra Jehličky chápejme jako akt rozumu. Lidová strana opustila populistické nápady a přestala se rozhlížet po lidech typu Davida Vávry či Jana Hřebejka, protože si uvědomila nutnost politického obsazení té funkce.

Ona totiž politická povaha úřadu ministra kultury spočívá nikoli v tom, že by politicky ovlivňoval, kdo jaké bude točit filmy nebo pořádat výstavy. Největší politikum toho úřadu spočívá v tom, že je to zřídlo příslušné legislativy, místo, odkud by měly vycházet zákony týkající se kultury jako oboru činnosti i jako předmětu spotřeby, akumulace a samozřejmě i tvorby. Legislativu nelze dělat apoliticky. A hlavně ji nelze apoliticky prosazovat. To jsme konec konců viděli v průběhu podzimu: navzdory nejlepší vůli ministra Štěpánka neprošel vládou žádný zákon týkající se kultury, protože – ke škodě resortu – nepolitického ministra Štěpánka nebrala politická vláda dostatečně vážně. To by mělo nyní skončit.

Před ministerstvem kultury teď – kromě řady jiných problémů a témat – stojí také otevřená témata z oblasti mediální legislativy. Zopakujme si, která jsou považována za fatální.

Předně digitalizace televizního vysílání, přerušená obecnými soudy, které zpochybnily udělení licencí šesti společnostem Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Ministerstvo by mělo navrhnout vládě a ta pak parlamentu legislativní řešení, které odstraní právní vady skryté v dosavadních zákonech, tak, aby účastníci digitalizačního procesu mohli jít s rovnými šancemi, bez handicapů či naopak bezdůvodných zvýhodnění. O tom, že se nějaké takové řešení rýsuje, už odborná veřejnost slýchá z více či méně formálních zdrojů. Ministerstvo kultury je to místo, odkud by měla vzejít jasnější odpověď.

S tím souvisí druhé a neméně zásadní téma, a to je přehodnocení dosavadní regulační praxe. Stojí vedle sebe dva regulační úřady, Český telekomunikační úřad (ČTÚ) a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Oba dva jsou vybaveny nějakými zákonnými kompetencemi, přičemž některé si vzájemně odporují, některé se kříží, není vždy úplně jasné, který z těch orgánů má takzvaně vyšší kartu při rozhodování o vysílacím provozu. Debata o vzájemném vztahu ČTÚ a RRTV se vede už roky, a zatím víc kuloárově, než politicky. Je asi ten pravý okamžik přenést tuto debatu na oficiální půdu. Hybatelem by mělo být opět Ministerstvo kultury.

A třetím tématem – byť zdaleka ne zanedbatelným – je často otevíraná otázka tiskového zákona, resp. jeho případné úpravy a zpřísnění. Jde o onen námět s tiskovými soudy po rakouském vzoru. Tedy o silnější ochranu osobnosti a soukromí, o vymahatelnější institut opravy či omluvy, než jaký plyne z dnešních zákonů. S návrhem vydatnější regulace v tomto směru přišel před lety jako první Pavel Dostál, ale neprosadil to. Opět to připomněli někteří politikové v poslední době, zejména v souvislosti s ne vždy korektně vedenou kampaní před loňskými parlamentními volbami.

Myšlenka více regulovat mediální obsahy ale má ještě obecnější rozměr, než jen takový, který se bezprostředně týká řekněme bezdůvodného nařčení či pomluvy jedince v médiích. Regulace mediálních obsahů je praktikována do značné míry i v činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta už ve svém udělování digitálních licencí – asi poprvé v historii – důsledně zohledňovala zamýšlené vysílací formáty jednotlivých žadatelů a snažila se je zkomponovat podle svého názoru do pluralitní mozaiky budoucího programového spektra. Je nepochybně namístě vést i odbornou debatu, do jaké míry je toto trend, který má být napříště určující, či zda je to slepá cesta vzdalující broadcasting liberálnímu pojetí svobodného trhu. I tuto debatu by mělo začít iniciovat ministerstvo kultury. Protože opět ono to pak bude, kdo začne na bázi odborných výstupů připravovat legislativu. A tím naplňovat své skutečné – věcné i politické – zadání.

(Psáno pro Česká média)