Ostatně, nejsem první. Jak jsem se kdysi dočetl ve své bibli (Osudy dobrého vojáka Švejka), hrdinův přítel pan Faustýn, který dodával zájemcům dámy ku potěšení těl, řídil svůj ceník právě na základě blbství: “Na ženskou bez inteligence byla přirážka šesták, poněvadž von vycházel z tý zásady, že taková sprostá nádoba víc pobaví než taková vzdělaná dáma.”

A kdo jsem já, abych se snažil vylepšovat bibli? Třeba jen tu svoji?

Čímž se dostáváme do minulosti tak nedávné, že ji můžeme považovat klidně za současnost.

Byl jsem před nedávném ve při s šéfredaktorem jistého českého týdeníku. On se tehdy zastal reportérky svého listu, která sice souhlasila v hovoru se zpovídaným veřejným činitelem, že vše, co si od této chvíle poví, je tzv. mimo záznam, v řeči hrdého Albionu: off the record, jenže slib nedodržela, řeč natočila a později zveřejnila. Věc, jak se ostatně dalo očekávat, praskla. Pan šéfredaktor svoji reportérku (veřejně) bránil s přesvědčením hodným lepších věci. Když jsem mu ve výměně více či méně dobře míněných e-mailových psaníček napsal, že ta reportérka porušila jedno ze základních pravidel řemesla, strašně se divil. A pak dodal (a myslel to snad vážně), že to ale bylo ve veřejném zájmu. Mé odpovědi, že ve veřejném zájmu v první řadě je, že se nemá lhát, a také to, že se mají dodržovat sliby, se divil snad ještě víc.

Po tomto elektronickém setkání jsem si toho pana šéfredaktora zařadil mezi blbce. Přímo do podtřídy blbounů nejapných.

Střih.

Český president Václav Klaus se při soukromém přednáškovém zájezdu u protinožců dostal do ošemetné situace. Nějaký bezpečnostní technik trval na tom, že má při příchodu do budovy tamějšího parlamentu projít ochranným rámem. Poukaz na drobnost, že ten pán je hlavou státu, takže i když je někde soukromě, vztahují se na něj pravidla diplomatického protokolu, nepomohl. Tahle pravidla zcela výslovně vyjímají hlavy států (a šéfy vlád) z povinnosti procházet ochrannými zařízeními. Stejně jako třeba to, že stanoví (též výslovně), že když se podepíše nějaký mezinárodní dokument, návštěvník z ciziny si odnese domů pero, jímž se ten spis podepisoval. Leč vraťme se zase k protinožcům. Zmíněný bezpečnostní úředník, nejspíš chlapík, který zcela zřejmě nedostudoval ani střední školu, jak už to tak v podobných povoláních většinou bývá (kdyby ji dostudoval, dostal by se k policii a protokol by znal), si postavil hlavu.

Nic moc se nestalo, jen jedna australská televizní stanice přišla o rozhovor.

To byla ovšem voda na mlýn profesionálním anti-klausovcům v Čechách. To jsou takoví zajímaví lidé, kteří by vzápětí spustili - kdyby jim Václav Klaus řekl, co já vím, dobrý den - povyk, že to je další důkaz, že český president je namyšlené hovado, které kam vkročí, tam udělá průser.

Takže jsem se vlastně ani nedivil, když ten pan šéfredaktor, o němž byla řeč před několika odstavci, považoval za svoji povinnost přispěchat se svoji troškou do mlýna. Proto napsal (a zveřejnil, opět doslova): “V tomhle je západ úžasný - když jsme si rovní, tak opravdu všichni. Pro politika z postkomunistické země šok.”

Původně jsem na ta slova čučel jako ona pověstná husa do flašky. Myslel jsem si dokonce, že pan šéfredaktor jen tak vtipkoval. Jenže pak, jelikož si od útlého mladí libuji v teorii her, jsem si začal představovat, co by ten pan šéfredaktor asi řekl, kdyby presidentem NEbyl Václav Klaus. Vzpomněl jsem si, jak ten pan šéfredaktor zaníceně podporoval presidentskou kandidaturu Jana Švejnara. Toho Jana Švejnara, kterému (stejně jako panu šéfredaktorovi) nevadilo, že svou kandidaturou popírá občanský slib, který dal své nové vlasti (Americe). Téhož Jana Švejnara, který tvrdil, že je členem komise Nobelova výboru, která zkoumá a doporučuje kandidáty na udělení této prestižní ceny. Taková komise nikdy nikde neexistovala, a když to nakonec prasklo, kandidát Jan Švejnar ani neměl za nezbytné se omluvit.

Když si člověk uvědomí, že ten pan šéfredaktor bránil lhaní své reportérky, může se ještě divit, že mu nevadilo, že lhal i kandidát na úřad hlavy České republiky?

Ovšem představa, co by pan šéfredaktor říkal, kdyby se Jan Švejnar, nedej přírodo, stal přece jen českým presidentem a odmítl se podřídit zhovadilému nátlaku nějakého pitomce … i když, na druhé straně, kdo by si asi zval Jana Švejnara na přednáškový zájezd do Austrálie? Co by jim tam povídal? O svých učebnicových kompilacích? Václava Klause, pokud si vzpomenete, si pozvali kvůli jeho tvrdošíjně zastávanému názoru, že tzv. globální alarmisté nedokázali zatím nic než to, že vystrašili spoustu lidí. Nejúsměvnější na tom je, že se začíná ukazovat, že měl naprostou pravdu. Čili: Václava Klause si pozvali proto, že káže něco pro nejširší veřejnost neobvyklého a nebojí se.

Ale zpět k té představě. Jan Švejnar, soptil by pan šéfredaktor s pěnou u úst, je oprávněn diplomatickým protokolem odmítnout drzé nároky nějakého bezpečnostního cucáka. Ostatně, dodal by pan šéfredaktor, muž až po uši zaplněný vtipnou kaší, ten australský bezpečák je protinožec, ergo: chodí hlavou dolů (a nohama vzhůru), takže se mu nahrnula veškerá krev do hlavy, a tudíž mu to nemyslí.

Jistě chápete, že mohu jen těžko pana šéfredaktora jmenovat: posledních pár odstavců jsem mu přisoudil, aniž bych se ho ptal. Učinil jsem tak sice se znalostí jeho dřívějších postojů, a lidé jeho ražení se svých postojů drží jako klíšťata, ale i tak … no, hlavně, že mu chutná jíst.