Rozhodně se tak totiž nechovají. Kdyby šlo jenom o nesnesitelně hloupou provokaci ve známém případu Vlastimila Tlustého, Jana Moravy a dalších v režii Janka Kroupy, šlo by možná mávnout nad věcí rukou a říci si, ach jo, chlapci, naletěli jste pověře o vlastní důležitosti, ale snad vám to dojde, omluvíte se a příště si dáte pozor. Ovšem ve chvíli, kdy Nova TV a Mladá fronta Dnes, veřejně i neveřejně, svůj úlet brání řkouce, že jim oběma šlo o dobro lidstva, nelze vyvodit jinak než tak, že obě redakce trpí mesiášskými sklony.

Než budeme pokračovat, je třeba zdůraznit, že vůbec nejde o to, zda je česká politická scéna zamořená k nedýchání. Zda tomu tak je a je-li, kdo ten marasmus zavinil, to je totiž úplně jiná opereta.

Úkolem novinářů nesporně je zjistit, co se děje, jak se, případně snad i proč se děje. Vodit viníky na pranýř už jejich úkolem není. Ba dokonce není ani jejich úkolem ukazovat prstem a říkat: tenhle, tahle, tamhleten, tamhleti, to jsou ti praví viníci. Od toho, aby si udělal udělal názor (a pak se podle něj řídil) tady je čtenář, posluchač či divák, ergo volič. Od toho, aby dohlédli na dodržování zákonů, jsou tady policajti a soudci.

Zajisté, hovořit v Čechách o nezávislých soudech je, bez jakéhokoliv zbytečného zevšeobecňování, trochu přitažené za vlasy. I přes tu nepříjemnost, že k pádu vlády jedné strany došlo už před málem dvaceti lety a za ta léta už se mělo leccos změnit. Nezměnilo se, a úkolem novináře pak je zveřejnit, co se nezměnilo a jak se to nezměnilo. Je ale třeba na tomto místě zdůraznit, že chce-li Česká republika někdy dosáhnout toho, že se o ní bude mluvit jako o demokratické a právní zemi bez jakýchkoliv “ale”, rozhodně nemůže připustit, aby se úlohy ochránců zákona ujímal někdo jiný než ten, kdo to má v popisu práce.

Když, například, zveřejní Mladá fronta Dnes záznamy policejních odposlechů, které se dosud nestaly součástí záznamu nějakého veřejného soudního přelíčení, porušuje zákon. Je naprosto jedno, zda odposlechy samy byly zákonné, o tom nechť rozhodne soudce, ale nikoliv redaktor, který by snad ani ten paragraf nedovedl vykroutit, natož přečíst.

Zajisté, když si uvědomíme, že jsou v České republice poslanci, kteří ve chvíli, kdy se jim nelíbí nějaký zákon, veřejně řeknou, že ho budou porušovat, proč by právě novináři měli zákony dodržovat?

A tak najednou vidíme ty nejrůznější Kmenty, Kroupy a Slonkové, jak se tváří, jako kdyby byli nějací Sherlockové Holmesové (a užaslá veřejnost jim zastupuje přitroublého Dr. Watsona). Říkají si zcela zpitoměle investigativní novináři, aniž by tušili, že výrazy jako zkoumající, vyšetřující, vyšetřovací, pátravý, pátrající či výzkumný znamenají totéž. Zamindrákovanému uchu to ovšem nezní tak lahodně.

Viděli napínavé scény z nejrůznějších filmů, převážně amerických, a nedošlo jim, že Hollywood podává pravdu zhruba podobně spolehlivě jako to dělával Mosfilm. Zajímavé také je, že o takových lidech psal kdysi strašně dávno ve svém spisku Jak se dělají noviny i takový král novinařiny jako Karel Čapek. Zhovadilost některých novinářů tedy opravdu není nic nového. Rozdíl je pouze v míře.

A pak je také rozdíl v tom, že dnes i tzv. seriozní české listy propadají do smetiště bulváru a ještě na to jsou pyšné. Ve chvíli, kdy zástupce šéfredaktora původně seriozního českého listu argumentuje, že policejní šéf jel strašně rychle, a jeho redaktoři jeli za ním stejně rychle a zaznamenali to, v důsledku čehož už policejní šéf není policejním šéfem, začíná to být na pováženou. Zvláště ve chvíli, kdy je pan zástupce šéfredaktora na věc nehorázně pyšný. A odpověď je prostinká. Zaměstnanci listu porušili zákon. Že ho porušil i policejní šéf? To nikoho, včetně neohrožených zaměstnanců zmíněného listu, neomlouvá. Nemluvě už ani o tom, že zbytečně rychlá jízda pana policejního šéfa ani dost málo není zásadní událostí, která by mohla kohokoliv opravňovat k úvaze, zda ten pán je nebo není dobrým policejním šéfem.

Mimochodem, jen tak na okraj, zaznamenat přehnanou rychlost pana (dnes bývalého) policejního šéfa šlo i jinak. Stačilo změřit vzdálenost mezi, dejme tomu, dvěma stožáry veřejného osvětlení, zaznamenat, za kolik vteřin tudy vozidlo pana (dnes už bývalého) policejního šéfa projelo, a pak – za použití prstů na obou rukách, v nejhorším případě třeba i na nohou – tu rychlost spočítat. K zaznamenání toho všeho stačila laciná videokamera. A to všechno jedině v případě, že by zrovna tohle bylo důležitým tématem pro palcové titulky na prvních stránkách.

Ale hlavně se zdá, že českým tzv. investigativním novinářům nikdo nepřipomněl několik zásad.

Ta první: každá zpráva, i ta sebemenší, zasluhuje před zveřejněním, aby ji novináři ověřili. Tak už to je, a kdo to nedodržuje, může někdy šeredně naletět. Činí-li novinář svoji práci dobře, pak i ta sebemenší zprávička je výsledkem investigativního novinářství, když už si všichni na tenhle připitomělý výraz tolik zvykli.

Ta druhá: novinářská práce zajisté často připomíná práci detektivní. Až na to, že není prací detektivní. Je prací novinářskou. Mezi těmito řemesly je ohromný rozdíl. Dobrý novinář byl od útlého dětství zvědavý, a proto se stal novinářem. Detektiv ale má zvědavost v popisu práce. Detektiv se také nerochní v bahně proto, že ho to baví, nebo snad z nějaké zvědavosti. Detektiv se v tom bahně rochní pouze proto, aby spolehlivě zjistil, zda v něm někdo nedělá něco, co se nesmí. Úlohou novináře pak je o tom rochnění podat zprávu, a ne to bahno ještě rozviřovat.

Za třetí: novináři se nepletou do politiky jinak než tak, že ji pozorují a zjištěné skutečnosti pak předávají dál, čtenářům, posluchačům a divákům, ergo voličům. Rozhodně se nesmí stát, aby novinář politikovi pomáhal. Chce-li tak učinit, nechť nechá novinařiny a stane se politikem.

Totiž: k tomu, aby se stal člověk politikem, jsou mesiášské sklony bezmála bezpodmínečně nezbytnou podmínkou.

A v tom je ten nejpodstatnější rozdíl.