Americká organizace Freedom House zveřejnila tento měsíc svou každoroční studii o svobodě tisku ve světě. V žebříčku všech zemí světa, který sestavila, zaujímáme letos 35. místo. Informovala agentura ČTK. A spolu s ní celá řada médií, která její zprávu převzala. Bohužel ale nikoho nenapadlo se na původní studii podívat. Škoda, obsahuje totiž cenné pasáže, které shrnují, co zahraniční pozorovatelé Česku vyčítají.

Kdo by se s tím ověřoval

Jak vím, že studii nikdo neviděl? Česko totiž neskončilo na 35., nýbrž 29. místě. Autor zprávy se buď přehlédl (na 35. místě jsme skončili loni), anebo - v horším případě - informaci sám převzal.

Zanedbatelný detail, který ovšem vypovídá o tom, jak se ve veřejnoprávní agentuře nakládá s informacemi. Ostatně mnohem větší ostudu si ČTK udělala už v dubnu, když vydala zprávu o tom, že senátní klub KDU-ČSL vyzval k rezignaci předsedu strany Čunka. Po šestnácti minutách ji dementovala, mezitím ji však stačil odvysílat například zpravodajský kanál ČT 24. Mechanismus omylu byl přitom stejný: nikdo - v agentuře ani v televizi - informaci neověřil.

Skandál - psí nevěstinec!

V tomto případě aspoň víme, jak k chybě došlo. Agenturu napálil Lukáš Kohout, známý podvodník, který byl v minulosti odsouzen za to, že se vydával za asistenta bývalého ministra zahraničí. Tentokrát ani nevyvinul moc velké úsilí: stáhnul si z internetu logo Senátu a doplnil do něj text s údajnou výzvou k rezignaci. Dopis pak z freemailové adresy (kterou si kdokoliv na webu může založit) poslal do ČTK.

V půlce května uspořádal o ověřování informací debatu server Česká média. Pozvání přijal jak Kohout, tak někteří novináři. Z jejich úst pak v rámci debaty zazněly dva pozoruhodné výroky. Redaktor veřejnoprávního rozhlasu Marek Janáč řekl, že "provokovat média je hnusné". A šéfka domácího zpravodajství ČTK Julie Stejskalová zase prohlásila, že ověřování informací ze dvou zdrojů "je mýtus".

Vztek na Kohouta je pochopitelný, protože nás novináře přistihl takříkajíc se staženýma kalhotama. Ale jestliže neporušil zákon a navíc se svým žertíkem ani nechtěl obohatit, dá se říct, že jednal téměř ve veřejném zájmu. Protože ukázal, kde mají média slabá místa - a přispěl k tomu, že si na ně teď budou dávat větší pozor. Z pohledu veřejnosti na tom nic "hnusného" není. Spíš je to celkem legrace. Na Západě se téhle zábavě věnuje řada lidí. V angličtině se člověk vymýšlející podobné podrazy nazývá "prankster".

Někteří pranksteři se dokonce považují za umělce a svým pastím na média říkají performance. Najdou se mezi nimi však i ti, kteří jsou v "civilu" mediálními experty.

V USA je nejznámějším pranksterem Joey Skaggs, kterému se nejslavnější kousek povedl v roce 1976. Reportéry televize ABC tehdy přesvědčil o existenci psího nevěstince. Reportáž měla ohromný úspěch: vyvolala protesty ochránců zvířat a byla také nominována na prestižní televizní ceny Emmy. Úspěch se samozřejmě změnil v ostudu. A Skaggs od té doby vymýšlí něco podobného pravidelně.

Dobře utajený kodex

Profesor Kembrew McLeod, který vyučuje média na univerzitě v Iowě, definuje prank jako "vymyšlený příběh, jehož účelem je kritika médií". Sám má pár podobných kousků na účtu.

Obrana proti takovým žertíkům je přitom snadná: stačí pracovat poctivě se zdroji informací a dodržovat standardy. K tomu základnímu (a shodou okolností také nejznámějšímu) patří ověřování informací ze dvou zdrojů. Je nepochopitelné, že šéfka domácího zpravodajství v hlavní české agentuře něco takového označuje za mýtus.

Jako jeden z důvodů udává, že by se například lidé v prezidentské kanceláři zlobili, kdyby ČTK zprávy zaslané přes internet telefonicky ověřovala. Děla si legraci? To se opravdu bojí, že mluvčímu prezidenta zkazí oběd telefonátem? A raději riskne publikaci prohlášení, které mohl do agentury jménem prezidenta poslat třeba začínající hacker?

Co na to šéfredaktor ČTK Petr Holubec? Když jej server iHNed požádal, aby mu poskytl etický kodex agentury (anebo aspoň odpověděl na otázky ohledně ověřování informací), nechal se slyšet, že to neudělá, protože by to mohlo "narušit systém redakční ochrany".

Obchodníci s mýty

Etický kodex ale není žádné redakční know-how, nýbrž cosi jako smlouva média s veřejností. Má-li mít smysl, musejí její obsah znát obě strany. Tajit kodex je buď hloupé, anebo podezřelé.

Ale možná nám ČTK něco tají. A až někdy v budoucnu dojde k uvažované privatizaci, změní se na agenturu prodávající mýty. šlo by jí to asi dobře.

HN, 24.5.2007

Autor je novinář