Tři lidé píšící o médiích ještě nezastupují celou novinářskou obec, ale pokud jeden je komentátorem deníku, jehož ctižádostí je patřit u nás k nejsolidnějším, druhý toho o žurnalistice ví dost na to, aby o ní učil i psal, a třetí je novinář, který sleduje, co se kolem médií děje, pak, když se ti tři na něčem skoro shodnou, může to něco znamenat. Jan Macháček v Hospodářských novinách, Milan Šmíd na svém blogu Louč i Ondřej Aust v Lidových novinách se víceméně postavili proti spolupráci novinářů se zvláštními útvary policie. V náznaku odmítli zveřejňování údajů z vyšetřovacích spisů, tedy částí výpovědí, odposlechů a podobně. V podstatě se shodli na tom, že žurnalisté, ve snaze přijít první se senzační zprávou, se nechají policisty manipulovat a slouží jejich zájmům. Mezi řádky si tak můžeme přečíst, že pátrající žurnalisté jsou v jistém smyslu zkorumpováni. Za skandál dodaný na podnose zapomenou na to, že by měli nejen ověřovat informace, ale i jejich zdroje. To znamená zkoumat kromě jiného i důvody, které ty zdroje k předávání informací médiím vedou.

Zmíněnou trojici k podobnému, nepříliš lichotivému hodnocení stavu české žurnalistiky vedl případ Budišov.

Macháček v komentáři Příště se to ale otočí proti vám kritizoval ve čtvrtek, že policie prorůstá do médií a hraje s nimi zpravodajské hry. Jako příklad uvedl publikování výslechu náměstkyně ministra pro místní rozvoj. V pátek, v dalším článku Hlásné trouby policejních zájmů, dodal, že naše média ve skutečnosti samostatně nic nevyšetřují, jen vždy vybubnují, co si policejní vyšetřovatelé přejí. Šmíd mu tentýž den na svých internetových stánkách zatleskal. Aust, rovněž v pátek, ve úvaze O hrách bez hranic blýskl nesouhlasným pohledem zejména po internetových denících „s nadstandardními kontakty“ a poznamenal, že v honbě za senzací jde veškerá etika stranou a „veřejná komunikace se neúnosně zrychluje a rozum argumentů v ní ustupuje síle výkřiků“.

Novináři si vzájemně něco vyčítají. Připomínají si slušnost a zásady. Co se děje? Někteří asi začínají mít obavy, že snaha vyhovět požadavkům publika za každou cenu může být pro seriózní žurnalistiku zničující. Média, které budou mít zábrany, mohou jít ke dnu a novináři, nebudou-li bez skrupulí, si budou muset hledat jinou práci. Co to znamená? Možná počátek sdružování českých novinářů s cílem zabránit, aby obchodní povaha médií zcela zvítězila nad jejich společenskou funkcí opřenou o ústavní svobody. Ostatně jednou to přijít musí, protože tomu tak je všude kolem v Evropě a je celkem jedno, jestli půjde o znovuoživení Syndikátu novinářů nebo něco jiného. Nakonec vždy všechno zkomplikuje morálka – i svobodu slova. Macháček, Šmíd i Aust začali hledat etickou brzdu, dostali strach, že se česká žurnalistika rozjíždí s kopce příliš rychle. Uvidíme, jestli se kolegové jejich opatrnosti vysmějí nebo se k nim přidají. Jednou ovšem budou tu brzdu horečně hledat všichni. Morálka je v závěru to jediné, co nás spasí.

(Psáno pro Česká média)