Bojuje s obludou, kterou sám pomáhal stvořit. Tak by se dal lapidárně shrnout poslední útok britského premiéra Tonyho Blaira proti médiím. Komentátoři o něm mluví jednak jako o „bezprecedentním“ – to co se týče zejména tvrdosti a volby slov – a pak také jako o „pokryteckém“. To proto, že na média útočí právě Blair, který jejich vlivu v první polovině své kariéry bezostyšně využíval. On sám to ostatně ve svém projevu přiznal.

Stará moudrost říká, že hloupí politici noviny za jejich chyby kritizují, zatímco ti chytří je umějí využívat pro svůj prospěch. Z tohoto pohledu byl „mladý Blair“ nepochybně chytrý. Na reportéry působil sympatickým chováním a osobním šarmem. Podařilo se mu udělat si spojence dokonce i z vydavatele Ruperta Murdocha, jehož deníky – zejména bulvární Sun a seriózní Timesy – tradičně podporovaly konzervativce. Nevíme, kolik procent hlasů Blairovi v prvních volbách získala přízeň médií, ale určitě to nebylo málo. Pověst skvělého komunikátora provázela Blaira téměř celé první funkční období, pak se však začala měnit v pověst manipulátora. Nezapříčinila to žádná konkrétní událost. Spíš to bylo tak, že okouzlení Blairem z novinářů vyprchalo, avšak lidé kolem něj – zejména jeho poradce a mluvčí Alastair Campbell – měli pocit, že by média o premiérovi měla i nadále přinášet jen samé příznivé zprávy. Politika „spinu“ čili ovlivňování médií tak paradoxně přispěla k poklesu Blairovy popularity. Tu pak definitivně pohřbilo rozhodnutí bojovat v Iráku.

Když dnes Blair média a zejména noviny kritizuje, znamená to, že „zhloupl“? Tak jednoduché to není.

Kritika má nepochybně osobní důvody.

Blair významným způsobem změnil Labouristickou stranu i celou Británii, ale politiku teď opouští jako neoblíbený a nikým nechtěný muž. Týdeník Economist před časem trefně poznamenal, že budoucí historici k němu jistě budou shovívavější než dnešní média.

Blair ovšem tvrdí: za těch minulých deset let jsem se ani tak moc nezměnil já, jako spíš média. Částečně má pravdu. Zpravodajství přestalo fungovat v cyklu „ranní noviny“ a „večerní zprávy“, ale je po něm poptávka nepřetržitě.

To ovlivňuje samozřejmě žurnalismus, podle Blaira negativně. „Strach z toho, aby dnešní média něco nezmeškala, je vede víc než dřív k tomu, že loví ve smečce. Trhají lidi a jejich pověst na kusy. Nikdo si nemůže dovolit zůstat pozadu,“ řekl mimo jiné.

Správná řeč, špatný kazatel

Podobně vidí média mnozí další kritici i sami novináři. Není však obvyklé, aby taková slova pronášeli politici. Deník Guardian ostatně svůj redakční komentář nazval: Správná řeč, špatný kazatel. Blaira moc neomlouvá ani to, že už fakticky za pár dní z politiky odejde. Nebezpečná jsou Blairova slova také proto, že jistě najdou spousty ochotných uší.

Jeden pár ostatně mohly najít už včera. S Blairem se měl krátce sejít premiér Topolánek. V názoru na novináře se s levicovým Blairem shodne nepochybně víc než se svým konzervativním protějškem Davidem Cameronem. Ten svou schopností komunikovat připomíná Blaira za mlada. Naproti tomu Topolánek je k médiím podobně kritický až zahořklý jako Blair dnes.

Situace v Česku je přitom velmi podobná té v Británii. Na trhu deníků máme srovnatelně konkurenční prostředí, které vede k boji o čtenáře a může někdy negativně ovlivňovat i obsah. Blair si správně povšiml, že noviny nepodléhají žádné vnější regulaci – na rozdíl třeba od televize či rádia, a v budoucnu částečně i internetu, na který se bude vztahovat evropská legislativa.

Navíc tlak ostatních médií vede k tomu, že se noviny proměňují. Nejsou už pro čtenáře zdrojem zpráv, a tak se více snaží hledat souvislosti, analyzovat a komentovat. Je asi fakt, že noviny jsou dnes více názorové než zpravodajské. Jako příklad uvedl Blair nejmenší seriózní deník Independent (jehož šéfredaktor označil jeho kritiku za „vyznamenání“). Obecně jde o jev, který lze pozorovat v Británii i v Česku.

Kontroluj a panuj

Blair je jeden z prvních politiků, kteří říkají vcelku logický argument. Totiž že jestliže se díky novým technologiím rozdíly mezi různými médii stírají (a například deníky dnes vycházejí jak na papíře, tak na webu), je možná na čase přemýšlet o nějakém novém mechanismu regulace. Takovém, který by do sebe zahrnul i deníky.

Jenže právě v tom tkví to největší nebezpečí. Noviny se možná v posledním desetiletí proměňují víc než dříve, stále však platí, že role tisku coby tvůrce mediální agendy a určitého standardu novinářské kvality je nezastupitelná. Mimo jiné také proto, že je skutečně nezávislý a odtržený od vlivu státu či politiků. Je jedno, myslíme-li novinami ty klasické, vytištěné na papíře, anebo webové stránky se stejným obsahem. Musí každopádně zůstat mimo dosah jakékoliv formální regulace.

Vzali jsme si britský tisk s jeho velkou tradicí a nezpochybnitelnou kvalitou jako jeden ze vzorů, ke kterému se pomalu – určitě pomaleji, než bychom chtěli – v posledních sedmnácti letech blížíme. Je to dobrý kurz, který netřeba měnit. A určitě by ho neměla měnit slova jednoho možná i právem naštvaného politika na odchodu.

LN, 14.6.2007

Autor je novinář