Jakub Patočka prodal Literární noviny někdejšímu ministru zemědělství za ČSSD Janu Mládkovi. Bližší okolnosti prodeje nezveřejnil, ale škodný na tom jistě není. Jeho věřitelé proto už dokonce založili občanské sdružení.

Jiří Paroubek se prý už "prsí", že z Literárek udělá stranický časopis, který budou Lidovému domu všichni závidět. Jak to, že čeští intelektuálové neprotestují jako v prosinci 2000, kdy se Českou televizi údajně pokusila ovládnout ODS? Proč nespí v redakci ve spacácích a nemávají na Václaváku prapory? Proč jim nevadí, že se pluralitní list změní v partajní věstník? Vysvětlení je prosté: to, co dnes pod jménem Literárek vychází, je dávno vytunelovaný mýtus.

Patočka noviny ovládl v létě 1999 navzdory výsledkům konkurzu, v němž zvítězila Lenka Jungmannová. Neblahá role, kterou v tomto podvodu sehrál Ludvík Vaculík, bezpochyby vstoupí do učebnic literární historie. Kulturní témata pak pod Patočkovým vedením vystřídala zelená agenda. Analýza Ústavu pro českou literaturu na jaře 2002 prokázala, že literatura tvoří méně než polovinu rozsahu listu. Jestě horší ale bylo, že Patočka v Literárkách "důsledně navazoval na masarykovskou tradici českého humanitně-demokratického novinářství". Takto orwellovsky označoval své talibanské maření veřejné diskuse a názorovou cenzuru. "Svou předpojatostí mi připomíná mladého mne," glosoval to někdejší svazácký sekerník Pavel Kohout.

Patočka ale hlavně Literárky změnil v nástroj svých hypertrofovaných politických ambicí, na což mu dotacemi paradoxně přispívalo ministerstvo kultury. Před volbami v roce 2002 bez uzardění tiskl články na podporu Čtyřkoalice, se kterou jeho Brandýské fórum uzavřelo dohodu o finanční spolupráci. Poté, co ovládl Stranu zelených (SZ), se Literárky staly jejím fanzinem, a to včetně článků na podporu šéfredaktorovy kandidatury do Evropského parlamentu. Na jaře 2005 na protest proti tomuto zneužívání novin odešlo jedenáct redaktorů, kteří založili konkurenční titul. Literární noviny se od té doby jmenují A2.

Když v září 2005 Patočka ve vnitrostranickém boji prohrál, ze SZ odešel. A Literárky náhle otočily o sto osmdesát stupňů – v každém čísle se objevil buď kopanec do Bursíkova vedení SZ, nebo propagace šéfredaktorova nového politického projektu, hnutí Zelení. Lze si představit větší lidskou podlost a více nehorázný prohřešek proti novinářské etice? Ano, lze. Když v květnu 2007 začala média propírat Patočkovu více než podivnou a dodnes neobjasněnou roli v cause mučených dětí z Kuřimi, zneužil Literárky na svou obranu.

Pokud tedy teď list zaplní články Jiřího Paroubka, vlastně se nic nezmění. Literárky zemřely už dávno. Je to vyprázdněná ikona, znásilněná a pošpiněná všehoschopným politikem, která už dnes žije jen ze setrvačnosti jako zombie.

(Psáno pro Týden a Neviditelného psa)