Jenže ono propuštění nespadlo z nebe. Předcházela mu dramatická diplomatická aktivita, zejména ze strany francouzského presidenta Nicholase Sárkozyho. Přísliby tučných zakázek směřujících k oživení Libye. Dohoda o tom, že Francie pomůže Libyi postavit a spustit jaderný reaktor, jehož produkce má směřovat prý na mírové účely. A nedosti na tom. Rukojmí byla vykoupena vysokým odškodným, které údajně směřuje rodinám oněch dětí, ve výši jednoho milionu dolarů pro každou. Tedy více než 400 milionů USD, což je částka pro chudou Libyi nikoli zanedbatelná.
Média se k těmto událostem postavila v zásadě dvojím způsobem. Jednak pochopitelně přivítala osvobození rukojmích a jejich návrat do Evropy. Jednak ovšem začala klást otázky týkající se zejména ceny, jaká – a hlavně kým - byla za jejich životy zaplacena. Některé otázky, které najdeme v našich i zahraničních médiích – ovšemže s různým akcentem -, se přímo nabízejí:
- Kdo vlastně zaplatil oněch 438 milionů USD? Samy orgány Evropské unie se k tomu nehlásí, francouzská vláda rovněž ne, president Sarkozy tajuplně naznačuje cosi o jakýchsi katarských fondech. Jak to tedy je? Sarkozy je pod palbou zahraničních novinářů a otevřeně hraje svoji libyjskou kartu do důsledků. Mluví o tom, že přivádí tuto zemi zpět mezi demokratické státy euroatlantické civilizace, chce zakládat Středomořskou unii a spekuluje o tom, že by tak chtěl vyvážit možné budoucí – jím odmítané – členství Turecka v EU.
- Naše novináře vcelku logicky zajímá, zda ve hře náhodou nejsou peníze z dávných dluhů Libye vůči Československu, Chorvatsku a Bulharsku, jež by v součtu také činily oněch cca 400 mil. USD. Naše ministerstvo zahraničí tvrdí, že to tak není. Novináři se ale dál neptají, přijímají oficiální vyjádření za bernou minci, bez větších pochyb. Šéfredaktor časopisu Marketing a média Daniel Koeppl v Českém rozhlase předevčírem prohlásil, že považuje české novináře za zbytečně servilní a málo zkoumající podstatu a pozadí jednotlivých činů našich politiků. Důvěra, kterou média vkládají do oficiálních vysvětlení ve věci odpuštěných dluhů Libye, jako by mu dávala za pravdu.
- Některá média zlehka nakusují fatální problém: má-li se Libye dle francouzského přání zařadit do klubu demokratických zemí, pak to silně připomíná politické pokrytectví, špatně skrývající byznysové zájmy. Znamená to tedy, jak píše v Mladé frontě Dnes Milan Vodička, že stačí, aby se nějaký diktátor začal chovat příkladně, a my ostatní, když usoudíme, že z toho budeme mít ekonomický prospěch, jej bez dalšího vezmeme na milost a obejmeme kolem ramen?
- A co to je vlastně: chovat se příkladně? Kaddáfího režim odsoudil bulharské zdravotníky za čin, který seznal nesporným. Byl vyřčen výrok o vině. Žádný jiný soud nezasedl a nezpochybnil výrok o vině. Odsouzení jsou tedy nadále ocejchování uznanou vinou, mají na rukou krev libyjských dětí, jen shodou náhod a politického eskamotérství jsou na svobodě. Přistoupili jsme tak – ve snaze o appeasement (jaký známe z dějin nacismu jako předzvěst druhé světové války) - na libyjský výklad práva?
- A má-li se Muammar Kaddáfí postavit do řady s evropskými demokraty, jak dlouho – či krátce – potrvá, než bude dekorován za zvláštní humanitární zásluhy třeba Nobelovou cenou – podobně jako ji obdržel svého času terorista Jásir Arafat? A co na to dávné hodnoty křesťanské, židovské a helénské, stojící u kořenů evropské civilizace, která si ráda říká humanistická?
- Když už mluvíme o humanismu, není od věci připomenout ještě jedno související téma, známé pod jménem skotského městečka Lockerbie. Právě tam spadlo letadlo s více než dvěma sty cestujících. Z tohoto činu byl usvědčen terorista prokazatelně vycvičený v Libyi a podporovaný Kaddáfího režimem. Ve čtvrtek přinesla Mladá fronta Dnes fotografii Kaddáfího, jak se nechal zvěčnit s Nicholasem Sarkózym na pozadí pomníku zobrazujícího libyjskou statečnost v boji pro imperialistickému útoku amerických bombardérů v roce 1986. Je to bizarní shoda: USA tehdy touto válečnou akcí trestala Kaddáfího za neochotu spolupracovat na vyšetřování atentátu z Lockerbie a krytí onoho vraha či vrahů. Jakpak se na to dnes dívá Sarkózy – s bojovým pomníkem za zády a teroristou Kaddáfím po boku? A jak se na to dívají pozůstalí po obětech z Lockerbie? Na to se žádný novinář nezeptal. Jako by to nebylo.
- A ještě na něco se média neptají. Proč vlastně bulharské sestry působily v libyjském zdravotnickém zařízení. Jedna ze sester, Snežana Dimitrovová, na to odpověděla sama: kvůli penězům. Vyměnila vidinu vyšší odměny za rizika spjatá s pobytem v nestandardní a evropskými normami se neřídící zemi. Cožpak s těmito riziky nepočítala?
- A poslední otázka už patří spíše do sféry filosofických a je stará stejně jako různé humanitární aktivity směřované ke třetímu světu. Podobnou otázku si někteří kladli už v souvislosti s působením Alberta Schweizera v Lambaréne. Schweizer tam evropskými prostředky léčil africké nemocné. Z hlediska čistě přírodního tak vlastně vnášel prvky nesourodé s prostředím, které na jednu stranu mohly pomáhat, ale na druhé straně škodit. Vnesly totiž nerovnováhu do evolučního vývoje, do přirozených a tisíce let trvajících stereotypů, aniž by odpověděly na otázku: co s tím dál? Banálně řečeno: čím nakrmit ty, kteří se uzdravili jaksi nad rámec, nečekaně, mimo onen přirozený výběr? Tuto odvrácenou tvář humanity zkoumají někteří etikové. V žádném médiu jsem ale nenašel jedinou zmínku, ani stopu zájmu o uvažování podobným směrem. Přitom je to jedna z fatálních otázek, chceme-li se odpovědně zabývat třetím světem na prahu milénia.
(Psáno pro Česká média)