Na telemostu se pořadu účastnil předseda komunistického klubu Pavel Kováčik. Jeho sdělení bylo jasné. Protože Paroubek není schopen plnit svoje závazky, které s komunisty dohodl, budou komunisté nadále vést svoji autonomní politiku nezávisle na zájmech ČSSD. Paroubek má do pátku, respektive do středy čas na to, aby s komunisty nalezl novou dohodu, pokud má vůbec ještě co nabídnout, jinak je rudá stovka ve sněmovně minulostí.

Tragickou postavou OVM se postupně stává politolog Bureš. Jedinou myšlenku, kterou divákům předestřel, je východisko ve velké koalici, aniž je ochoten či schopen hodnotit, co by to znamenalo pro jednotlivé strany, jaké výhody, jaká ohrožení. Snad by bylo lepší, kdyby namísto tohoto pána natočil Moravcův štáb pár hodnocení ve čtvrté cenové a pro zpestření pouštěl ta nejvtipnější jako Vox populi.

Smutným vrcholem pořadu bylo ovšem samo vystupování Václava Moravce. Zdeněk Škromach stěží může překvapit, je tam proto, aby hájil oháňky své a je jenom na něm, jak se dokáže této stranické povinnosti zhostit. Evidentním úkolem moderátora ovšem bylo, aby mu s tímto nesnadným úkolem pomáhal, seč mu síly stačily.

Prvním a nejsnazším úkolem bylo ignorování zřejmého faktu, že ČSSD pro sebe v koalici s KSČM žádá post předsedy sněmovny, aniž je ochotna sama učinit sebemenší ústupek. Na stole přitom v tuto chvíli leží návrh KSČM, který tento post do rukou ČSSD dává – za jediné podmínky, že ČSSD nebude moci tento post využít ke jmenování premiéra podle vlastní úvahy. Lépe řečeno, že takovou věc bude moci učinit pouze proti porušení přísahy učiněné na holý pupek, protože žádná dohoda sama o sobě ústavu nemění a ústavou daná práva nemůže odebrat.

V tu chvíli se začal Moravec chovat vpravdě podivně. Zatímco Škromacha nechal několikrát zopakovat nic neříkající větu, že jde o pozitivní posun, o kterém je nutné jednat, věnoval svoji pozornost Petru Nečasovi. Ten několikrát jasně řekl, že pro dohodu postavenou podle komunistického návrhu je ochoten on i ODS hlasovat. Moravec se jej několikrát zeptal na totéž a ještě mu skákal do řeči, pokud to při jednoslovné odpovědi „Ano!“ vůbec bylo možné.

Poté se Škromach pokusil o historický exkurs a vrátil se k rokům 1996 a 1998, kdy nejsilnější opoziční strana získala post předsedy sněmovny. Bez jakéhokoli uzardění tvrdil, že se tak stalo automaticky, jenom na základě volebního výsledku. Na Nečasovo upozornění, že právě tato volba byla vždy spojená s dohodou o umožnění vzniku menšinové vládě, jednou koalice ODS, KDU a ODA, jednou samotné ČSSD, tvrdil, že taková dohoda neexistovala. V tuto chvíli se opět Václav Moravec zachoval naprosto prapodivně, když zřejmou lež Zdeňka Škromacha nechal bez povšimnutí, ačkoli při svém vzdělání i rozhledu musí mít obě oposmlouvy v malíčku. Stejně tak nechal bez povšimnutí další Škromachovo nepravdivé tvrzení, že „toleranční patent“ byl součástí dohod mezi ODS a ČSSD již od roku 1998. Přitom právě na této argumentaci byla postavena Škromachova obhajoba jak požadavku na automatický post šéfa sněmovny, tak i na snahu diktovat vládě obsah jejího prohlášení.

Nestejný přístup moderátora k oběma účastníkům debaty, servilita a nahrávky Zdeňku Škromachovi a snaha nachytat nebo alespoň vyvést z konceptu Petra Nečase, procházely celým pořadem, ať šlo o splachování koaliční smlouvy do záchodu, ignorace dalších menších, ale snadno vyvratitelných lží úřadujícího ministra nebo nakonec vyškrtnutí velezajímavého tématu – přípravy návrhu nového státního rozpočtu. Ten totiž velmi pravděpodobně bude muset dát v srpnu dohromady stará vláda i s pastelkovným a dalšími předvolebními orgiemi, za které ČSSD nakupovala hlasy.

Petr Nečas v těchto podmínkách, alespoň v mých očích, obstál. O Václavu Moravcovi se to nedá říci ani náhodou.

To, co bylo jasné již v průběhu týdne, že KSČM začíná hledat svůj vlastní obchod s volebním výsledkem, zatím nijak neovlivnilo Paroubkovu taktiku, případně to alespoň Škromach nijak nedal vidět. Základním plánem nadále zůstává získat pro sebe právo třetího pokusu sestavit vládu, tedy tu vládu, která bude mít v ruce bič předčasných parlamentních voleb pro případ nezdaru. Současně to ovšem bude vláda, která i v případě vyvolání předčasných voleb bude v ruce držet moc výkonnou po celé období jejich přípravy a s krátkým intermezzem dvou neúspěšných Topolánkových pokusů zajistí kontinuitu s vládou současnou až někam do jara příštího roku. Náhradním plánem zůstává Topolánkova kapitulace a loutková vláda vydaná na milost a nemilost ČSSD, vedoucí k předčasným volbám poté, co se mocichtivá ODS znemožní před svými voliči sama.

A to je asi hlavní informace z tohoto pořadu, kterou se Václav Moravec spolu se Zdeňkem Škromachem pokoušeli rozmělnit, relativizovat a zabalit do nic neříkajících frází. Jak dalece je tento plán schůdný ve chvíli, kdy se Paroubkova stovka začíná úžit na sedmdesát čtyři, je ve hvězdách a v Topolánkově obratnosti. Držím mu palce.