Ano, na nedělní pohodové odpoledne připravila nám ČT lahůdku. Z režisérské dílny pánů Kadára a Klose. Nikoliv Poslední dny TGM. To je též od nich. Nikoliv Posledné dny Andreje Hlinku, taktéž z jejich tvůrčí dílny, ale dílko odhalující, cestu ukazující a věru poučné pod titulem ÚNOS. Zrádný pilot (pochopitelně uvedeno, že za války z 312. perutě RAF), vše zajisté již od samého počátku organisováno CIC. Těch 60 000 útěků z Československa po roce 1948 je jejich práce.

Na straně zločinců objeví se příkladně i Soňa Červená (však později sama skončila v exilu). StB sic zasáhla již před odletem, takže hlavní spiklenci se na palubu už nedostali, ale zřejmě pro krátkost času to nedokázala ze zatčených do rána vymlátit (zatčeni byli v Ostravě a starý Grebeníček úřadoval v Uherském Hradišti, proto). Letenky pro spiklence určené tak získali naši pracující, včetně hutního ing. (hraje ho Pešek) a jednoho komunistického poslance.

Film vhodně odhaluje i „americkou hlasovací mašinerii v OSN“, což patřilo k atributům doby vzniku a byl to novinářský slogan skoro jako dnešní: „napříč politickým spektrem“ a podobně. Jen pobloudilý trumpetista Miloš Kopecký nakonec zradí, vlastně nerad, cestu k návratu do vlasti mu zatarasí americký MP. V uprchlickém lágru trpce lituje. (Jistý straně věrný horník mezi pasažéry k tomu poznamená, že ho není škoda.) Imperialisté chtí se zmocnit, když už se tam ocitl, i Peškových plánů na výrobu oceli, ale pracující je rozžvýkají. Předmětný ing. pak odolá nejen násilí, ale i lákavým dolarovým nabídkám, a pracující, kteří o něm pochybovali, ho šťastni přivinou na svou hruď. Když je nejhůře, dodají si ducha zpěvem internacionály, takže i dělníci v uniformách US Army jsou nakonec na jejich straně.

Takže, zatím co hlasovací mašinérie OSN hlasuje o zařazení porušování lidských práv v Československu na jednání Valného shromáždění, šťastně se do rodné vlasti navrátivší oběti imperialismu hlasují spolu s dalšími pracujícími, že jakousi ocelárnu uvedou do provozu o tři měsíce dříve.

Co zbývá dodat? Ten film se tehdy točil v Novém Kníně a oddíl americké MP vyjel prý tehdy namaskován už z Barrandova. Řádně v automobilech s bílými hvězdami a v US uniformách. Napřed auto esenbáků. I došlo údajně ve vsích a osadách kterými projížděli ke srocení lidu, který se domníval, že Američané už jsou tady (a SNB to organisuje shora, jedou s nimi) a šel vybílit orgány místní lidosprávy.

To je z oblasti prý, či možná jen Nových pověstí českých. Pokud jde o sežrání papírů, i o tom byl film, armádní a dokonce podle skutečné události. To se u 22. výsadkové v Prešově utrhl upoutaný balon i s vysazovačem, který samozřejmě neměl padák. Zcela samozřejmě též u balonu nefungovala trhací klapka, ale staršina (dýzlák) posléze vyšplhal z koše nahoru a balon prořízl nožem. Ten naštěstí měl. Balon se pak vskutku snesl, nějakých 50 kiláků od Prešova. Jenže milý staršina mentálně ponořený v indoktrinaci oné doby se obával, že se třeba ocitl taky až někde u imperialistů a tak sežral svůj služební průkaz i s plastikovým obalem, aby se nedostal nepříteli do rukou.

Musel na operaci a protože v té době ještě nebylo praporčíků, byl samotným ministrem Čepičkou povýšen na podporučíka.

V onom lahůdkovém filmu, kterým toto vyprávění uvedeno, zajisté naši pracující hrdě odmítnou krmi imperialistickými pochopy nabízenou, takže klaďas ztvárněný Rudolfem Deylem může prohlásit, že ty tajnosti o výrobě oceli, byly vlastně jediné pořádné jídlo, které za ty dva dny u Američanů měli.

O tom, jak dotyčnému staršinovi chutnal služební průkaz, se žádné zprávy nezachovaly a nezaznamenal to, pokud si vzpomínám, ani onen armádní film o jeho hrdinství natočený. Doufám však, že se to dozvíme, až dramaturgie ČT přijde na to, že má v šuplíku i jiné hovadiny.