Neviditelný Pes

MÉDIA: Kundera v kobce plivanců

17.10.2008

Albert Camus má v novele "Pád" tento obraz: " Poslední soud? Dovolte abych se zasmál. Poznal jsem něco horšího, soud lidí. Slyšel jste o kobce plivanců, kterou si nedávno vymyslel jeden národ...? Je to zděná díra, v ní stojí vězeň a nemůže se hnout. Bytelné dveře, které ho svírají v betonové ulitě, se zamykají na úrovni brady. Je vidět jen jeho obličej a do toho mu vydatně plive každý, kdo jde kolem. Vězeň, vklíněný do své kobky, se nemůže utřít, třeba mu je, pravda, dovoleno zavírat oči... Celý vtip je v tomhle: kdo plivne jako první."

V případě Milana Kundery to byl Ústav pro studium totalitních režimů a časopis Respekt. A hned se vyrojili další - v Hospodářských či Lidových novinách - malí potměšilí Savonarolové už už spěchající stavět hranici. Kde se v nich jen bere ta neodolatelná potřeba konat soud? Zírám na tu rychlost, se kterou přikládají svá polínka.

Jeden jediný papír napsaný policistou v podivné době roku 1950 jim stačil jako důkaz! Není zřejmě nic spolehlivějšího než policejní záznamy z oněch časů. Že by měla být slyšena také druhá strana? Tak se pošle Milanu Kunderovi fax. Spisovateli, o kterém se ví, jak je háklivý na jazyk, se napíše buranskou gramatikou "Vážený pane Kundera". Navíc se mu vůbec neprozradí, že se ho celá záležitost osobně dotýká. Jakoby se o odpověď vůbec nestálo. Nakonec nikdo ani neví jestli spisovatel tento fax vůbec dostal.

Ach ti naši malí pokrytečkové - soudci bez zákona, bez důkazů a bez pravidel - začali řádit jako vypuštění z řetězu. Policejní dokument je věrohodný a basta. "Omyl vylučuji!" Prohlásí rázně jeden z našich skvělých badatelů a omluví se, že mu volá New York Times. Potěš nás pánbůh. Kolik zaplatíme za tyhle chvíle slávy.

Pan Šimečka v Respektu píše o Kunderovi jako někdo, kdo má v rukou konečně klíč k jeho životu i dílu. Vůbec nepochybuje. Kunderovo udání je hotová věc. S absolutní jistotou konstatuje, že "Kunderův dávný hřích krutě zasáhl do životů několika lidí, dnes zasáhne do výkladu jeho díla."

Šimečka si je tak jist, že už se dokonce ptá: Měl Kundera právo mlčet o své minulosti? Chutě se zakusuje do jeho knih : Jak se jeho tajemství promítlo do jeho díla a života? V závěru potřásá hlavou a medituje nad odpuštěním či trestem. Není sám. Nejeden publicista se stává teologem a literárním vědcem. Také Martin Zvěřina píše o "Novém čtení Kundery". Petr Fischer nám sděluje, že spisovatel z díla nikdy nezmizí a odhaluje podobnost mezi osudem Kundery, Grasse, Heidegera, Célina, kteří si zadali s fašismem. Dostává se nám blahosklonných ujištění, že díla těch, co mravně pochybili, nejsou tímto faktem celá navždy znehodnocena. Někteří už nám citují celé odstavce z Kunderových knih, které podle nich odkazují na konečně odhalenou temnou epizodu z Kunderova mládí.

No nenechali jste se trochu příliš unést, brabenečkové?! Nenechal se trochu unést pan Němeček v Hospodářských novinách, který je dokonce tak daleko, že píše, že "o pana Kunderu už tady vůbec nejde". "Co asi prožívá mlčenlivý mistr", to je prý panu Němečkovi "úplně jedno". Mu jde přece o životy těch druhých. Které životy? Pana Adama Hradílka, který je zaměstnanec ústavu, v němž má studovat totalitní režimy a výsledkem studia je, že se ohání papírem, ve kterém se píše o Kunderovi a pan Hradílek se jím snaží očistit své příbuzné? Co dělají další zaměstnanci ústavu¨? Také se věnují svým příbuzným a známým v archívních záznamech?

Jak je možné, že o Kunderu nejde? To vůbec nejde o to, jestli tenhle plivanec je pravda nebo lež? To na tom vůbec nezáleží, když Die Welt napíše, že Kundera je na tom stejně jako Grass, který byl ve Waffen SS?

Zatímco naši novopečení vykladači Milana Kundery si nedovedou představit, že by Kundera Miroslava Dvořáčka neudal, já si to představit dovedu. Zvlášť po dnešním prohlášení literárního historika Zdeňka Pešata. Pan Pešat podává svědectví z nemocničního lůžka, že Miroslav Dlask mu tehdy v roce 1950 svěřil, že to byl on, kdo Miroslava Dvořáčka udal bezpečnosti. O Kunderovi prý tehdy nepadlo ani slovo.

Toto je jediné svědectví živého pamětníka tehdejších událostí, které máme k dispozici. Proti němu stojí papír napsaný tehdejším příslušníkem bezpečnosti. Existuje mnoho důvodů, proč policie mohla mít zájem utajit identitu skutečného udavače. Mohl to být její informátor. Nebo to nemusel být informátor, ale mohli plánovat, že se z něj pokusí informátora teprve udělat. Mohla to být také hra proti Milanu Kunderovi, který byl rok před touto událostí vyloučen z komunistické strany a podobné smyšlené udání mohlo být nástrojem budoucího vydírání.

Nejsem znalcem tehdejších policejních praktik, ale ti, kteří se dnes vyjadřují ke Kunderově případu, vypadají ve své bezbřehé důvěře k policejním záznamům té doby, že o nich ví ještě méně.

Dobře to vyjádřil Václav Havel na Foru 2000, když řekl, že : "Fanatici a fundamentalisté jsou lidé, za jejichž zpupností, agresivitou a sebevědomím se často skrývá strach a zbabělost v hlubším filosofickém smyslu." To je pravdivé. Jen mě mrzí, že Václav Havel má zrak stále upřený někam do dáli a jakoby nechtěl vidět, co se děje tady na našem domácím dvorku. Škoda, že se ke Kunderově případu nevyjádřil konkrétněji a jasněji.

místopředseda Sněmovny za ČSSD



zpět na článek