Mediální obraz není kulisa, kterou lze podle potřeby měnit. Tímto tvrzením začíná svůj článek Miloš Čermák a šlo by s ním souhlasit, pokud by použil podmiňovací způsob. Bohužel, většině českých novinářů a politických komentátorů naprosto vyhovuje jednoduchá kulisa, před kterou do předem připraveného schématu vkládají vhodné části aktuálního dění. Správné znění Čermákovy věty tedy zní: „Mediální obraz je kulisa, kterou lze měnit pouze v případě vážné potřeby novinářů!“

Proč je tomu tak? Česká publicistika trpí třemi obrovskými nešvary. Tím prvním nešvarem je novinářský aktivismus. Snaha žurnalisty být tvůrcem dějin, pomoci „té správné“ myšlence, „tomu správnému“ politikovi. Zlatou érou novinářského aktivismu, angažované žurnalistiky poloraného českého kapitalismu byla devadesátá léta. Prošla několika etapami zbožňování a zavrhování politiků, až se ustálila v lidovou frontu pravdy a lásky. Blamáž s Unií svobody a odchod Václava Havla z prezidentského úřadu znamenaly u řady prominentů tohoto stylu vystřízlivění, u zbytku degeneraci. Dnes nalezneme novinářské aktivisty především v obou levicových listech – Právu a Haló novinách. Umírající Respekt nebo Patočkovy Literární noviny snad už ani nestojí za zmínku.

Druhým nešvarem je alibismus. Zpravodaj nebo komentátor (jak často a rádo se to směšuje) je veden k takzvané politické korektnosti, která mu velí podat informaci v úrovni klišé. Palestinec, který se odpálí na diskotéce, není terorista, ale radikál, v nejhorším případě útočník. Mrtví členové ozbrojené frakce hnutí, které otevřeně vyhlašuje teror jako legitimní prostředek boje, jsou pak zabitými civilisty. Nebyli v uniformě!

Poslanec A prohlásí o poslanci B, že je hovado, lump a zloděj a hovady, lumpy a zloději byli už jeho dědeček s babičkou. Poslanec B prohlásí o poslanci A, že tento projev svědčí pouze o vlastní úrovni poslance A. Parlamentní zpravodaj celou přestřelku shrne do teze o ostré výměně názorů a vzájemném napadání mezi poslancem A a poslancem B.

Třetím nešvarem je politický bulvár. A tím vůbec nemyslím hlídání Topolánka, jak opouští dům, v němž bydlí Talmanová. To je svaté právo lovců senzací a Topolánkovi to patří, když si ani neumí nalepit fousy. Jako lovci a tvůrci senzací vystupují totiž i ti, kteří si za povinnost vytkli objektivně informovat. Politickým bulvárem je snaha vytřískat ze seriozní informace senzaci za každou cenu, třebas i za cenu naprostého převrácení jejího obsahu. Je běžné, že politik libovolné strany, který se vyjádřil do kamery, s obavou usedá k televizní obrazovce, co z toho, co řekl, po sestříhání vyšlo. Politika jako akčňák, to je heslo žurnalistiky, která si chce říkat seriozní.

Důvodem reakce Miloše Čermáka jsou vyjádření Mirka Topolánka na kongresu. Mirek Topolánek se emotivně opřel právě do práce novinářů, kteří vytvářejí mediální obraz jednání o vzniku nové vlády a prezentují buď skutečnost, anebo kulisy, které jim vyhovují. Aby v tom nebyl Miloš Čermák osamocen, velmi podobně reaguje i Ivan Jemelka.

Předně, na základě toho, co před kongresem v nejrůznějších hodnoceních vyšlo, mohl Topolánek buď označit komentátory za hlupáky, nebo to nechat na sobě. Nastrkat do takového projevu chladný rozbor prostě nejde. O tom se přesvědčil Vlastimil Tlustý, jehož pokus o vědu za kecapultem vyzněl naprosto do prázdna.

Kdyby celou věc Miloš Čermák nevzal z prostředku, nejspíše by si uvědomil, že problémem vztahu Topolánek – žurnalisté není zveřejněná reakce členů (hlavně nečlenů) ODS na jeho vyjednávání s Paroubkem, ale způsob, jakým o tomto jednání žurnalistický mainstream referuje. Kdyby nějaký odborník na Dálný východ vyhlašoval brzké sjednocení Koreje na základě obnovení rozhovorů mezi Soulem a Pchjongjangem, přestal by v tu chvíli být odborníkem. Pokud nuceni okolnostmi zasednou Paroubek s Topolánkem ke stolu a vzájemně si vyměňují vzájemně nepřijatelné podmínky za projevů povinného optimismu, referují unisono české sdělovací prostředky o ruce v rukávě a znají i složení velkokoaliční vlády. Že na základě takového zpravodajství se objeví řada lidí, kteří vynadají Topolánkovi za to, co sice neudělal, ale napsali to v novinách, se nelze divit. Noviny to pak rády otisknou a mají svůj akční příběh.

Rozhodně to vyžaduje méně práce i erudice, než nudný popis milimetrových posunů a klidný rozbor šachové pozice obou stran. Miloš Čermák píše o piruetě a sám účelově zaměňuje pojem a dojem. Pojmem je rozpor snah i programů obou stran a jejich objektivní neslučitelnost. Ta může být řešena pouze takovými ústupky, které jednu stranu učiní na hlavu poraženou. Dojmem je, že když okolnosti (jmenování premiérem v druhém pokusu o sestavení vlády) donutí Topolánka usednout k jednacímu stolu s Jiřím Paroubkem, když oba vedeni stejnou nutností vyjádří ochotu o sestavení nějaké vlády jednat (jiná nekomunistická varianta neexistuje), že Topolánek přistoupil na požadavky ČSSD a KSČM. Pak ovšem těžko hledat pro zpravodaje přívlastek, který je trefný a současně neobsahuje citový náboj.

Onu akční nedočkavost popisuje Ivan Jemelka velmi dobře v reakci novinářů na Topolánkovu dvacetiminutovku v Radiožurnálu. Když neuspěla koncepce předčasných voleb (kapři, nejen z ČSSD si rybník nevypustí), budeme hledat programový průnik (co jde v té chvíli dělat jiného). Když nenajdeme programový průnik, nejspíše se opět ocitnou na stole předčasné volby, chce se říci. Tento pingpong se dá hrát dlouho, protože programový průnik se blíží nule stejně jako ochota zkrátit volební období. Takové hodnocení ovšem postrádá potřebnou výbušnost.

Rozebírat, proč se Topolánkovi lépe jedná alespoň s pomalu se pohybujícím Paroubkem, než s magnetofonem, z jehož nekonečné smyčky se line jedno „Ne! Já budu premiér!“ za druhým, je opět práce. Lépe je vlastní skok na špek vydávat za Topolánkovo vrtění psem.

A znovu jsme u toho, že vyrobit takovou kachnu v dávno připravených kulisách dá méně práce a lépe se to prodává na první straně i tam, kde by taková snaha měla chybět – v Hospodářských novinách nebo veřejnoprávním zpravodajství.

Samozřejmě, nic z toho, co jsem popsal, nevylučuje možnost, že se Topolánek s Paroubkem skutečně dohodnou na nějaké dobře omaštěné míse čočovice korunované druhým obročím pro Václava Klause. Nic z toho také nevylučuje možnost, že Jiří Paroubek právě na takovou šanci čeká, aby dal znovu dohromady Národní frontu s lidovci, kteří budou mít tentokrát po volbách i sjezdu, a také Petra Pitharta nastartovaného na presidentský reparát. Nic z toho, co se stalo a děje, ovšem zatím z takového scénáře neudělalo nic víc, než jednu z možností, které leží na stole od samého třetího června.

Autor není novinářem. Má proto čas na to, dát si práci srovnat fakta vedle sebe a porovnávat jejich obsah i logiku. Protože nemusí mít kapra do ranního vydání, může s hodnocením třeba dva dny počkat, než si věci srovná, případně se něco trochu vyjasní. Protože je za svoje psaní zodpovědný jen sám sobě, snaží se to neodfláknout, aby se nemusel stydět sám před sebou.