Napsal jí Jiří Haussmann (Občanská válka, Melantrich, 1923) a vypadalo to v tom roce 1923 jako jen taková intelektuální hříčka. „Staří Matesové“ na tyhle věci kašlali, protože bylo dobře a vše fungovalo. Průmyslová revoluce přinášela nesmírná bohatství šikovným, ale i bezskurpulozním a po poslední „Velké válce“, jak se tehdy říkalo 1. světové válce, už žádná válka nebude. A bude pro ně už jenom dobře. Sověti jsou jen takový úlet nevzdělaných východních barbarů… Zisky budou růst a fšecko bude úžasný.

Až přišel Černý pátek a najednou jsme měli v ČSR milion nezaměstnaných, ale bez dnešních dávek v nezaměstnanosti. Ze sociální demokracie se odloupla KSČ, rychle se stala klonem bolševismu, pak vedle nás zvítězil nacismus a v Itálii fašismus (prosím neplést si to, ano?!) a pitomí a lakotní „Matesové“ po celém světě nenásledovali ani Baťu ani Forda, co hlásali, že když se chce, aby dělníci dobře pracovali, tak se jim musí dobře platit. Matesové kašlali na problémy, které tvořily nespokojené masy, a bum! – byla tady válka.

A po té válce všude lidi vyrazili „proti Matesům“ – což byl i jeden z nepřiznávaných důvodů, proč levice vyhrála u nás, ale i třeba v Anglii (tam bez SSSR). A začalo se znárodňovat. U nás hned i zavírat, jinde jen ekonomicky likvidovat. A to včetně těch podnikatelů a kapitalistů, kteří už dlouho volali, že nikdo nemůže moc dlouho stále vzdělanější lidi dřít bez nože. A tak nakonec lidé i noví politici „vylili s vaničkou i dítě„. I Západ. Taková Anglie se z toho vymotávala víc než dvacet let a stále se jaksi úplně nevymotala. A kapitalista či podnikatel není v celém západním světě zrovna populární povolání. Což zase souvisí pak s tím, že západní státy a lidi po zlikvidování průbojných kapitalistů relativně v porovnání s ostatním světem chudnou…. A tak dál a tak dál….

Nedbat na to, že něco dělám špatně, dopadne vždycky blbě. A mohli si Matesové kdysi stokrát dávat nápisy „soukromé vlastnictví je svato“. Přišli o ně. Dneska není v našich civilizačních oblastech nic nebezpečnější než vlastnit velké soukromé vlastnictví. A když stát movité okrádá, lid nadšeně tleská. Pamatuje si na Matesa.

Dneska máme u nás socialistický kapitalismus a až na pár výjimek žádná velká vrstva bohatých nevznikla. Vlastně díky a kvůli tomu původnímu Matesovi, co krad´ a myslel si, že nad něj není. A že mu to nikdo nezatrhne. Že lidi nejsou důležití. Mýlil se. Tedy spíše: mýlili se Matesové.

Pardon, nechtěl jsem být jak Jiří Wolker, co blouzní o topičích (i když on básnicky blouznil krásně, že?!). Ale napadlo mě, že dneska máme zase vrstvu lidí, co si myslí, že nad ně není a že je jim vše dovoleno. Krást, lhát, podvádět, blbnout lidi a hrát si na nejdokonalejší génie. Vše podle svých vzorů, pánů Carla Bernsteina a Boba Woodwarda. Z listu The Washington Post, kteří se nezapomenutelně zapsali do dějin žurnalistiky Aférou Watergate. Což není, jak tvrdí Wikipedie, „největší kauza v dějinách žurnalistiky“, ale spíš, jak se nedávno ukázalo, největší podvod v dějinách žurnalistiky. Protože ti dva dovedové, nazývaní svými následovníky „supernovináři“, byli spíš tajtrdlíky na špagátkách. Sami totiž nezjistili nic. Nepřišli na nic. Jen poskakovali, jak jim šeptal v garážích „tajný pramen“. Zvaný Hluboké hrdlo (podle slavného pornografického snímku o neobyčejné felaci). „Tajný pramen“, ten první ze všech těch „tajných pramenů moderní žurnalistiky“, co se nikdy, ale nikdy prý nesmí prozradit, se nakonec k stáru přiznal sám. Byl to poněkud zhrzený agent CIA, který z popudu části CIA, za peníze a z osobní pomstychtivosti chtěl zlikvidovat presidenta Nixona. Takže vodil na provázkách dva novináře-loutky, takzvané zakladatele investigativní žurnalistiky. A navždy negativně poznamenal USA, její politiku a morálku.

Jak ukazuje dnešní doba, a to nejen u nás, ale třeba v aféře WikiLeaks, postoupili jsme dál. Julian Assange už ani nepředstírá, že by byl nějaký supernovinář. Prostě jen informace krade, a jistěže nikoliv nezištně. Jinak by totiž musel ukrást a zveřejnit také informace z Číny a Ruska a tak různě, že. V Česku stále předstíráme, jako by novináři získávali své senzační informace nějak „investigativně“. Na té jejich práci ale ve většině případů není nic pátracího či vyšetřujícího. Získávají je přesně stejně jako ti dva podvodníci z Washington Post. Někdo si něco objedná, dodá kradené informace a už to jede.

V Evropě a vůbec na Západě to začíná být problém. Politický i morální. Ne to, že novináři odhalují občas nějaké lumpárny. Ale důvod, proč a jak to dělají a v čí prospěch. A za čí peníze. Nikdo nekrade složky a nahrávky od policie, od soudů, z tajných archivů z idealismu. Tolik idealistů na světě není, aby zásobili české novináře posledních patnáct let. Nějak se mi nechce věřit, že by to u nás byl mezi policajty, státními zástupci, bývalými detektivy a agenty, zbohatlými veksláky a také mezi novináři samý přesvědčený husita, jehož životním heslem by bylo Husovo "milujte pravdu, žijte v pravdě, braňte pravdu.. …až do smrti". Je prosím mezi čtenáři někdo, kdo by věřil tomu, že naši novináři mají nad pracovními stoly napsáno „Ktož jsú boží bojovníci“ a pějí si revoluční písně při mlácení do klávesnice spolu s husitským sborem?

Jak se říká: „Těžko, Anežko…“

Podobné chování „svobodného tisku“ zná západní Evropa dlouho. Ve Francii to byla Dreyfussova aféra. V Rakousku-Uhersku Hilsneriáda, kde noviny a „lid“ spílali židům a Masarykovi a pořádali ne ně útoky... dokonce fyzické. Takže nic zvláště nového, jen se to na Západě přeci jen poněkud uklidnilo. Seriozní noviny od bulváru poznáte a bulvár většinou nemá sílu porazit vládu. To u nás ano, že, Mirku Topolánku?

S tímto fenoménem bojují zvláště bývalé východní státy, a to s různým úspěchem. V Rusku nakonec báťuška Putin prostě tomuto typu novinařiny zakroutil krkem. Jinde se vymýšlejí dosti neúspěšně různé tzv. „náhubkové zákony“. Po jejichž přijetí se pak vždy může mediální fronta a jejich přátelé doslova „pošetit“.

Bojují s tím Slováci, Maďaři, Rumuni, ale občas i Francouzi, Angličané a Němci. Ovšem jak z řetězu utržení východní novináři po roce 1989 nakonec (hlavně u nás) prakticky ovládají politiku a ekonomické dění v zemi. Podíváme-li se na vývoj ČR v posledních 15 letech, všechny vlády většinu času místo toho, aby se zabývaly vládnutím, řešily jen dehonestující kauzy. Chod státu a fungování společnosti to pochopitelně doslova ničí. Ale někomu jinému to náramně vyhovuje. Protože český tisk je v německých rukou, logicky to přispívá k animozitě obou národů a navíc to posiluje nacionálně-socialistické a marxistické skupiny. Jsou-li tato fakta pod „rozlišovací schopnost“ majitelů našich hlavních tiskovin, někdo by je na to měl lehce upozornit. Než se to obrátí proti nim samotným.

Doposud jedna mediální aféra stíhá další aféru, veřejnou scénu často ovládnou aféry naprosto pitomé (anebo z hlediska budoucnosti problémy „o ničem“ - třeba kdo a jaké dá dotace pražským divadlům anebo podobné marginálie) a ve státě ochabuje síla a chuť skutečně vládnout. „Moderní občanské společnosti“ to zřejmě moc nevadí, ale lidi už začínají být dost nasraný. To my starší už taky známe, že.

Ekonomický vlak budoucnosti nám ujíždí. A hybatelé toho všeho? Předhánějí se ve vytahování a vyvolávání afér, kupují „kompra“ od prodejných policistů i agentů taných služeb, pracují za zájmy lobbistů i podivných finančních existencí a na vše prý mají ten „nejvyšší nárok“. No, napadla mne taková poopravená básnička, když se teď mluvilo o tom skandálu v tý televizi:

Krad´ investigativec doklady jak´ straka
Na ministerstvu i u veksláka
Pak nerozmýšleje se dvakrát
Dal na písíčko vše, co nakrad´.
A nápis zhotovil si na to
Vše investigatovcovo je svato!

Možná, že jednoho dne, až se bude řešit, kdo všechno vyvolal to, že jsme se dostali do skutečných problémů, dopadne to tak, že nakonec nebudou už nejen vůbec žádni „investigativní“ novináři, ale nebudou žádná skuteční „novináři“. Ale jen loutky, jaké známe z doby protektorátu a komunismu. Slušní novináři dopadnou tak, jak dopadli kvůli „lakomým Matesům“ i poctiví a slušní obchodníci a továrníci. Kdy politici s nadšeným souhlasem lidí přestanou rozlišovat, kdo je dobrý a kdo lotr, a vezmou to najednou a šmahem.

Dneska to záleží už hlavně na novinářích a majitelích novin. Už jsou tak mocní, že se mohou zastavit jen oni sami. Ale obávám se, že jednají tak, jak mi to vysvětloval jeden soudruh na podzim roku 1989: "My víme, že je to v prdeli, ale každej den dobrej...“

Nic není nikdy nikoho donekonečna „svato“. A jak ukázal ministr Kalousek, obrana existuje: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Jak v článku Kalhoty kalhoty drc říká Bohumil Doležal: „O důvodech, které vedly ty, co (mediálně dehonestující) materiály obstarávali a zveřejňovali, lze jen spekulovat, nepochybně z toho měli velikánskou hlínu.“

Ale ono existuje jedno staré přísloví: „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe.“

On se třeba najde někdo, kdo bude mít dost peněz a vlivu na to, aby „natočil“ nějaké ty šéfredaktory a editory a mediální magnáty při nějaké nepravosti anebo při něčem, co se dá za nepravost vydávat. A jak lehce to jde, to přeci nemusí nikdo "investigativcům" vykládat, že?! A pak bude mít plno lidí po srandě.

Jsme národem ateistů. Církev nás moc nebere. Ale jsou věci, které existují nezávisle na naší vůli (a domněnkách vůbec). Třeba morálka. Bez níž by nebylo civilizace. Tak bych jen doporučil novinářům, aby si znovu přečetli Desatero. Tam se praví: Exodus 34 – Přikázání 8: „Nevydáš proti svému bližnímu křivého svědectví.“ Zamyslí-li se nad tím (tedy aspoň někteří) novináři, hned je přejde přesvědčení, jací že jsou gerojové a neohrožení, nepostižitelní bojovníci.

Jistě se jiní v duchu zasmějí! Dneska na nás s nějakou Biblí a přikázáními! Chá, chá.

Jen aby, hoši. Abyste nedopadli jako ten pán, co se ptal, kolik že to má papež divizí…