MÉDIA: Komunistické duše filmařů
Hysterický křik, který spustili, když parlament nechal padnout pod stůl novelu zákona o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, je totiž nikoliv výrazem zoufalství do kouta zahnaných filmařů, ale výbuchem vzteku nad prohrou v zápase o navrácení tradic a pořádků socialistické kultury do české kultury.
Vzteku nad tím, že se nepodařilo zařídit, aby kinematografii bylo opět vráceno postavení nejdůležitějšího umění, jak ji nazval Vladimír Iljič Lenin. Nepodařilo se zařídit, aby stát, tvářící se sice ještě jako demokratický, ale již nakročený zpátky do socialismu, jánošíkovsky vybíral od každého občana obolus, který by pak věnoval na výrobu filmových děl, blízkých duchu a srdci rady moudrých, volených tu růžovou, tu modrou, tu černou, tu rudou většinou v parlamentu.
Vzteku nad tím, že se nepodařilo prosadit, aby ten, kdo chodí do kina, formou zvýšeného vstupného, ten, kdo má domácí kino, v ceně nebo půjčovném za DVD, a zároveň oba současně se všemi ostatními občany formou vůbec zvýšených cen, do nichž bude promítnuta vyšší cena za uvádění reklamy v televizi, abychom my všichni byli povinni bianko investovat do výroby nových českých filmů, aniž by nám bylo umožněno si vybrat. Nepodařilo se prosadit systém, ve kterém je stát nepřímým filmovým producentem, hospodařícím podle svého politického úradku s penězi svých občanů, aniž by se jim však zodpovídal z toho, když jeho - ve skutečnosti jejich - příspěvek bude promrhán. Vzteku nad tím, že se nepodařilo, aby opět vznikla jánošíkovská socialistická kasička, odkud by se štědře rozdávaly miliony na loajální a mocilibé filmové projekty vznikající v oblasti tvůrčí činnosti, kterou by si stát takto zavázal a postupně podřídil. Nepodařil se návrat dob, kdy komunistický stát zahrnoval filmová studia penězi a vůbec mu nevadilo, že téměř devadesát procent spolykala výroba filmového braku, stačilo, když otevřeně či skrytě šířil ideje, myšlenky a nálady, které stát uznával za vhodné nebo rovnou potřebné.
Vzteku nad tím, že se nepodařilo zvětšit měšec, vytvořený počátkem devadesátých let ve strachu, aby se „nejdůležitější umění“ úplně nevymklo z kontroly společnosti - bylo myšleno státu - a bylo čím ho ovlivňovat. Nepodařilo se více rozšířit státem podporovaný prostor, do něhož bylo jen v tomto tisíciletí vloženo již půl miliardy korun, rozdělených mezi projekty pouze o něco málo než půldruhého sta celovečerních a několika set krátkých filmů. Z nichž při konečném hodnocení nadchla nejen své tvůrce a stála za řeč, stejně jako v socialistické kinematografické výrobě, s přimhouřením očí maximálně desetina a vklad do neúspěšného zbytku se prostě odepsal, jako se v obchodě odepisuje cokoliv zkažené.
Hysterie, která vypukla nejprve po odmítnutí socialistické novely zákona prezidentem republiky a potom po nečekaném chování levicové většiny v parlamentu, o němž můžeme pouze spekulovat, zda šlo o náhodu nebo racionální předvolební tah, bohužel opravdu odhalila rezidua komunistického myšlení v hlavách filmových tvůrců.
Už jen forma některých „protestů“ je charakteristická. Soukromí podnikatelé-producenti a režiséři se rozhodli pomstít nehodným politikům tím, že poškodí soukromé podnikatelefilmové festivaly - když chcípla moje kráva, ať chcípne jejich také. Režisér a producent chce opustit Českou republiku, protože mu zřejmě nezajistí bianko šek na jeho tvorbu, a odjet do Velké Británie, kde mu také nic takového neposkytnou, ale tam je to samozřejmé. Filmový producent odmítá reprezentovat svým filmem Českou republiku na zahraničním festivalu, čímž se však zbavuje šance, že získá ocenění, které se jak známo nikdy nedává zemi původu, ale přímo tvůrcům.
Filmoví producenti a režiséři se rozzlobili na Českou republiku, že není v navrácení tradic a pořádků socialistické kultury do české kultury stejně důsledná jako komunističtí poslanci. Někteří by se sice možná bránili na proslulou otázku Maxima Gorkého „s kým jdete, mistři kultury?“ odpovědět „s komunisty“ a vysvětlovali by, že ve skutečnosti jediná správná odpověď je „s tím, kdo víc platí“.
Jenže už před pětatřiceti lety v tehdejší Zprávě o situaci a návrhu dalšího postupu konsolidace v československé kinematografii, projednávané v předsednictvu Ústředního výboru Komunistické strany Československa, bylo konstatováno, že „u stále většího počtu filmových pracovníků (na rozdíl např. od spisovatelů) sílí vědomí - motivované především pracovní a sociální závislostí na filmu jako zaměstnavateli - že jedinou cestou jejich seberealizace je pozitivní a aktivní účast na tvorbě, která by odpovídala současným politickým kritériím“. Takže ať tak nebo onak je zřejmé, že filmovým producentům a režisérům by při dobrém bydlu vůbec nevadilo zase sloužit a lhostejno komu. A to je nejvarovnější poučení z jejich dnešního halasu a tartasu.
Lidové noviny, 29.5.2006
