MÉDIA: Kolik stojí pověst České televize
Můžeme tomu říkat třeba „čunkizace“ nebo „paroubkizace“ politiky, případně celé společnosti.
Ovšem pozor, řeč není tentokrát o politicích, nýbrž o instituci, která by modely správného a korektního chování měla spoluvytvářet. Je totiž hrazena z veřejných peněz a zároveň je nezávislým médiem, které nepravosti ostatních kritizuje. Řeč je o České televizi.
Rozhodnutí žalovat režiséra Víta Olmera za jeho kritiku je mimořádně nešťastné. A to minimálně ze dvou důvodů.
Ten první je čistě praktický. Žalobou za výroky pronesené v časopiseckém rozhovoru na ně jen upozorňuje a vlastně jim dodává váhu. A jestliže by nad nimi jinak asi většina lidí mávla rukou jako nad nářkem zneuznaného umělce, teď je budou všichni zkoumat a třeba i dojdou k závěru, že na nich něco je.
Druhý důvod je systémový. Média se z podstaty své práce dnes a denně dotýkají dobré pověsti mnoha lidí. Činí tak i Česká televize.
Její reportéři stejně jako novináři z ostatních médií často pracují s domněnkami, obviněními či fakty, které nemají stoprocentně ověřené. Tak to je.
Dobrá víra a nepříjemné věci
Paragrafy na ochranu dobré pověsti či soukromí – pokud by byly vzaty doslova – mají potenciál práci médií zcela znemožnit. V dobře fungující společnosti proto musí být určitý balanc mezi jejich používáním a tím, čemu se pateticky říká svoboda slova, ale stručně řečeno jde o možnost v dobré víře a bez zlého úmyslu říkat nepříjemné věci.
Média by kolem těchto paragrafů měla opatrně a obezřetně našlapovat. A už vůbec na ně neupozorňovat tím, že je sama použijí. To je hloupé a hlavně krátkozraké. Česká televize jako by tím jen nastražila past, do které možná už zítra sama spadne.
Navíc je v tomto případě zřejmé, že jediným cílem je potrestat člověka za jeho názory. Ty byly proneseny v rozčilení a nepochybně v nich jsou i nějaké nepřesnosti, možná i nepravdy. Nikoliv ovšem žádná jedna konkrétní lživá informace, která by měla potenciál Českou televizi opravdu poškodit.
Nehledě na to, že logika civilního práva je taková, že nemá potrestat stranu žalovanou, nýbrž pouze napravit případnou újmu způsobenou straně žalující. Lze vůbec takto médiu způsobit újmu? Neargumentujeme například u politiků, že mají jako veřejné osoby dostatečné možnosti a prostor, aby svou pověst obhájili sami? Neplatí to pro média dvojnásob?
A pak, bude dobré si u soudu poslechnout, jak instituce hospodařící s miliardami vybranými od koncesionářů došla ke stotisícové sumě.
To je celý Janeček
Pravda je taková, že pověst České televize nemá hodnotu ani zlámané grešle. Dobrou pověst definitivně ztratila tím, že ji v posledních letech řídil bývalý milicionář, že tak porušovala zákon a že když to prasklo, zahrála problém do autu.
Tedy místo aby ho rázně a transparentně vyřešila, tak jen zahýbala škatulemi ve vedení a veřejnosti vzkázala, že víc jí do toho není. Milicionář řídí televizi dál, jen má na dveřích jinou vizitku a hlavu víc zavrtanou do písku. Došlo k nápravě z hlediska zákonného, nikoliv věcného. Tedy je to přesně model, který média oprávněně vyčítají politikům.
Mimochodem, ona je Česká televize vůbec s modely na štíru. Když o milicionářské kauze rokoval letos v únoru její kontrolní orgán, tedy Rada České televize, tak ze svého zasedání vyloučil veřejnost. Od média sloužícího veřejnosti vskutku dobrý příklad.
Zdá se mi zábavné, má-li Vít Olmer skutečně ve svém počítači uloženy e-maily, ve kterých mu generální ředitel televize píše, že o mafiích ve svém podniků ví a že s nimi bojuje. To je celý Janeček: každému dát za pravdu, se všemi být za dobře a o všem vědět. O mafiích i milicionářském Lambertovi.
Takový je muž, o kterém víme, že jeho hlavní a možná i jedinou manažerskou dovedností je cinknuté lambertovské eso v rukávu. Všimněme si, že jako trest za milicionářskou kauzu mu radní navrhli snížit na čas odměny.
Když už jsme u toho, možná by bylo dobré ty zkrácené prémie přesně spočítat. Protože to je přesné finanční vyčíslení ztracené dobré pověsti České televize.
Ne nějakých sto tisíc, které chce od Olmera.
LN, 18.5.2007
Autor je novinář
