Tradiční mediální okurková sezóna se letos moc nekoná. Kromě katastrofických událostí v Gaze nebo na Ukrajině je i doma o čem psát a mluvit. K nejzajímavějším patří zpráva z minulých dní. Soud prolomil tradiční právo novinářů na tzv. ochranu zdroje. Jak?

Okresní soud v Ostravě před třemi lety povolil policii odposlouchávat dva novináře, kteří byli napojeni na osobu zevnitř policie, která jim vynášela informace o probíhajícím vyšetřování korupce v kauze předražených transportérů Pandur.

Někteří novináři, třeba Jiří Kubík v Mladé frontě, bijí na poplach. Zdá se jim, že je to frapantní pošlapání nezadatelného práva na ochranu svědků. A odposlouchávání novinářů? Jak zločinné! Vždyť přece novinář je u nás – zejména ve svých vlastních očích – něčím jako posvátnou krávou, nedotknutelnou a privilegovanou osobou, oprávněnou činit, cokoli se jí zlíbí.

Například přebírat (či snad dokonce kupovat?) tajné materiály od policistů. Co na tom, že se tím de facto podílí na zločinu, jehož hlavním pachatelem je ten policista, který vynáší z otevřených spisů a tím vlastně i ohrožuje průběh vyšetřování? Nemohou být tedy naši domněle svatí novináři tak trochu i spoluviníky toho, že se vyšetřování nevyšetří tak, jak by mělo, a třeba vyjde do vytracena? Takovou otázku nikdo v médiích nepokládá.

Jediný hlas rozumu zní od právníka Jana Kysely (také v Mladé frontě Dnes), který rozhodnutí soudu podpořil, neboť podle jeho názoru zájem spravedlnosti a veřejnosti na vyšetření zločinu je silnější než ochrana novinářského zdroje.

Zato senátorka Eliška Wagnerová prohlásila v Právu, že pro ni je mnohem silnějším argumentem nezadatelné právo novináře na ochranu anonymního zdroje. Spatřuje v tom jinými slovy jakousi vyšší demokratičnost. Když uvážíme, kolik let tato paní seděla v Ústavním soudu a dnes se jako senátorka podílí na naší legislativě, jde z toho až strach.

Vždyť si to přeberme ještě jednou: policista předá či prodá důležité informace z otevřeného případu novináři, ten na jejich základě napíše svůj článek, tímto článkem může negativně ovlivnit vyšetřování, a to až do té míry, že bude zcela zmařeno. Policie by přece měla nejlépe posoudit, které informace mají zůstat neveřejné, neboť slouží k úspěchu vyšetřování.

Novinář má na to jiný názor – zjevně ve shodě s paní Wagnerovou. Domnívá se, že může zcela dle svého uvážení zveřejnit cokoli a bez ohledu na následky. Mnohdy ty následky ani nedokáže domyslet, podstatná je sama holá efektnost té informace a toho článku.

Pak ale takový novinář není ochráncem veřejnosti, ale jen stavitelem svého vlastního pomníku. A ještě k tomu chce být vybaven privilejí – například chránit zdroj, který se ve jménu té domnělé vyšší demokratičnosti dopustil trestného činu. Někdo tomuto stavu říká mediokracie, já tomu říkám Kocourkov, ale po čertech nebezpečný.