Píárové agentury to někdy přeženou. Jako ta, která má nejspíš na starosti kandidaturu Petry Buzkové v pražských komunálních volbách. Minulý týden jste – pokud jste zrovna nedleli na Marsu – prostě nemohli uniknout zprávě, že bývalá ministryně školství chce být pražskou primátorkou. Ze všech stran se to hrnulo – metropolitní přílohy deníků, zpravodajství v rádiích, do toho už delší dobu vylepené úsměvy PB na opěradlech autobusových zastávek – PB všude, kam oko dohlédne. A jako bonbónek na dortu dvě celostránková interview ve dvou celostátních denících ve stejný den u stejného vydavatele, totiž v MF Dnes a Lidových novinách 23.9.

Zastavme se u nich. Když někdo poskytne dvě tak obšírná interview dvěma vůdčím deníkům, dalo by se předpokládat, že toho má hodně na srdci, co potřebuje sdělit. Že situace je buď opravdu vážná (ohrožení země), nebo jde o pop hvězdu, bez níž se tisk prostě neobejde (koncert Madonny příkladně). Exministryně však v obou rozhovorech národu sdělila zhruba toto: kandidovat prý nechtěla, museli ji přemlouvat spolustraníci. Nedělá to pro svůj prospěch, nýbrž z čiré touhy pomoci sociální demokracii. Kandidátka na primátora také otevřeně přiznává, že z nápadu kandidovat nebyla „extrémně nadšená“. Její rodina, když se to dověděla, dokonce „spráskla ruce“. Dcerku paní B. prý její tatínek, manžel paní B., musel – při zprávě o kandidatuře Pavly Topolánkové do Senátu – ujistit, že on „nehodlá kandidovat nikam“. Dcera paní B. prý tatínkovi řekla: „Že ty bys to mámě nikdy neudělal?“ Je vidět, že rodina paní B. žije příkladně jak po stránce soukromé, tak po stránce politické. To by mělo případného voliče paní B. do čela hlavního města uklidnit.

Paní B. však také ještě – asi po stopadesáté – stačila ve svých interview kopnout do expředsedy ČSSD Miloše Zemana. Přidala ještě nějaké to ironické slůvko (kde skončila stranická loajalita?) o dalších sociálnědemokratických exponentech – Jiřím Paroubkovi a Zdeňku Škromachovi. A to celé pointovala sdělením: „Já bych nebyla úspěšný předseda strany. Já prostě osobní touhu po moci postrádám.“

A je to. Žena, která, dokud to šlo, dělala místopředsedkyni strany a Poslanecké sněmovny, která byla členkou kabinetu za několika premiérů (ačkoli se nápadně často tak trochu od vůdců své strany distancovala), a nyní kandiduje na primátorku Prahy, prý postrádá „touhu po moci“. Ani jeden z novinářů se jí však nezeptal: Dobře, paní B., je-li to tak a postrádáte touhu po moci, proč se tedy k moci znovu derete? Proč chcete být hlavou města? To není moc? A není-li to moc, co v tom je? Jsou to snad jiné možnosti a příležitosti, které v tak významné mocenské pozici nutně jsou obsaženy?

Novináři se neptají nepříjemně, protože nechtějí vnést nejmenší stín pochybnosti nad kandidaturu paní B. Jsou – zdá se - součástí šikovné strategie nějaké agentury, která dostala za úkol každému Pražanovi aspoň jednou denně připomenout fakt, že paní B. chce být primátorkou. Agentura dělá svoji práci pilně, agilně. Možná až příliš. Shoda ve dvou velmi podobných interview ve dvou denících ve stejný den je kontraproduktivní. To si i upřímný obdivovatel možné budoucí primátorky klade otázku: je to jen náhoda?

Otázka pod čarou: proč se k tak lacinému píárku snižují listy, které o sobě říkají, že mají pravicovou či liberální orientaci, a měly by tedy spíše držet palce dnešnímu primátorovi Bémovi?

(Psáno pro Česká média)