Ondřej Aust se v článku LN Politici do Rady ČT? Ano! přidává k některým novinářům a politikům, kteří čas od času rozehrávají tolik oblíbený dramatický kus o nepolitických mediálních radách. Bojovníci za „rady odborníků“ přitom vycházejí, podobně jako Aust, z předpokladu, že národ si právě takové mediální rady přeje.

Ano, v době tzv. televizní krize se části politické reprezentace podařilo přivést na Václavské náměstí lidi, kteří nejsou spokojeni s politikou, kteří si myslí, že politika je svinstvo a politikům nejde o nic jiného než o vlastní prospěch. V každé společnosti se takoví lidé najdou, možná že v té naší je jich o něco více než bývá obvyklé. Nicméně to rozhodně není celá naše společnost.

Když pominu skutečnost, že s politikou takto bojovali také politici, kteří se sami klasifikovali tak, že jsou lepší, spravedlivější než ti druzí (rozuměj ti z větších a tradičních politických stran), a proto vlastně jaksi nepolitičtí, pak hlavním důvodem tohoto boje bylo zvýšení vlivu jiných, na ČT finančně napojených struktur a právě těchto „nepolitických“ politiků, kteří reprezentovali menší část voličského spektra než tradiční politické strany. Myslím, že všechny další volby ať sněmovní či senátní daly jasný signál, že většinu občanů ČR rozhodně koncept „nepolitických mediálních rad“, který pod velkým tlakem především veřejnoprávních médií prosadila Unie svobody, nepovažují za prioritu. Proto tvrzení pana Austa, že by poslanci měli novelou zákona o ČT (potažmo o ČRo) splatit jakýsi dokonce narůstající dluh z doby televizní krize, považuji za velmi troufalé.

Naopak mám v této souvislosti pocit, že svůj dluh z doby televizní krize mají právě členové Unie svobody, kteří spali ve velíně ČT ve spacácích a kteří se snažili svou představu o nesmyslnosti politiky jako základního nástroje demokracie vnutit společnosti, a tak ji minimálně po dobu několika měsíců vážně rozkolísali. Jsem však přesvědčena, že i negativní děje mají svůj hluboký smysl a ve výsledku mohou přinést svá pozitiva. Jedno spatřuji v tom, že na ony debaty o nepolitických mediálních radách, které se stále sem tam objevují, už mnoho lidí nenaskakuje.

Pan Aust ve svém článku čtenáře zevrubně informuje o kandidátech, kteří uspěli ve volbě volebního výboru sněmovny. Neopomene dokonce ani jistě neobdivuhodnou skutečnost, že bývalý poslanec ČSSD Miloslav Kučera „před listopadem 1989 nedoporučoval texty některých hudebních kapel k veřejné produkci“. Zároveň se podivuje, jak mohl zůstat stranou Vojtěch Cepl, bývalý ústavní soudce a „nesporná autorita“. Nechci zpochybňovat autoritu pana Cepla, ale redaktor LN by si mohl zjistit, že Vojtěch Cepl byl v letech 1990-93 členem politického grémia ODA, tedy orgánu, kde se vytvářel politický názor ODA. Bylo to v době, kdy ODA byla významným členem vládní koalice s pozicí daleko přesahující její mandát z voleb. Mimo jiné v době, kdy ODA měla ve své kompetenci správu národního majetku a privatizaci.

Pan Cepl kvůli funkci ústavního soudce sice své působení v ODA přerušil, ale může si snad někdo vážně myslet, že mu jeho politické názory v tu chvíli nová funkce vypreparovala z mozku? Čím je Cepl méně politická persona než Kučera nebo Kupčová? Možná jen tím, že strana, v jejímž vrcholném vedení tři roky působil, už prakticky neexistuje. Zajímavé je, že ODA, jejíž postavení na pravé straně politického spektra se snažila později vyplnit Unie svobody, se také vymezovala vůči politice velkých stran, především ODS. O své vizi, stejně jako unionisté, ale přesvědčovala čím dál tím méně voličů, až skončila mimo parlament. Přesto právě ODA měla v mediálních radách silný vliv a dodnes se její bývalí členové v těchto kontrolních orgánech objevují. Jak vidno z článku Ondřeje Austa, to ale novinářům nevadí.

Jsem také novinářka a rozhodně mi nevadí politické názory Vojtěcha Cepla, stejně jako Jitky Kupčové či Miloslava Kučery, byť bych s nimi zřejmě v řadě věcí polemizovala. Považuji tyto osobnosti jako kandidáty za přijatelné, protože minimálně o obrysech jejich názorů vím, stejně jako o nich může vědět veřejnost. Na rozdíl od jiných, neznámých adeptů, kde by volba byla sázkou do loterie. Jsem jen, na rozdíl od pana Austa toho názoru, že zastoupení politických názorů by v radách mělo odpovídat zastoupení tohoto názoru ve společnosti, které se demonstruje v parlamentních volbách.

Je jisté, že dříve či později na novelu zákonů o veřejnoprávních médiích dojde. Dovolím si odhadnout, že to ale nebude novela v duchu představ redaktora LN. Mediální rady jsou ve vztahu k ČT a k ČRo sice kontrolními orgány, rozhodně však ne ve smyslu jakési obdoby NKÚ. Mediální rady kontrolují dodržování zákona a efektivnost využívání veřejných prostředků, které veřejnoprávní média inkasují. A to je zcela jistě výsostně politické zadání. Nepolitické rady odborníků mohou vést nejrůznější občanská sdružení a spolky, určitě ale ne instituce, které hospodaří s miliardami korun nás, koncesionářů.

(Psáno pro Česká média)