Poslanec Michal Kraus byl donucen odejít z veřejného života. Může si za to sám. Praskla na něj trapná anabáze s podnikatelem, který proslul nevlídným vztahem k zákonům. Kraus se podepsal pod kontrakt toho podnikatele slovem „director“. Tedy se s ním identifikoval. Kdyby nic jiného, tak toto jediné slovo muselo Krause nutně stát všechny trafiky, pokud si chceme ještě dále namlouvat, že žijeme ve standardní demokracii, kde normální je nelhat, nekrást, nepodvádět a s podvodníky se nebratřit.

Kraus toto své mizení z politiky svádí na novináře. Prohlásil, že je „obětí štvavé kampaně“. To je opravdu mimořádně hnusné vyjádření z úst člověka, který se velice aktivně činil, dokud mu to poslanecký kabát umožňoval, o prosazování velmi podivných rozhodnutí, které často byly postaveny skutečně výhradně na štvavých kampaních. Nepamatuji si jediný případ, kdy by statečný poslanec Kraus bouchl do stolu a prohlásil: toto nemůžeme, to je jen mediální kampaň! Připomenu s dovolením jedinou kauzu, kterou důvěrně znám, protože jsem byl jedním z jejích aktérů.

2.dubna 2003 odvolala Poslanecká sněmovna tehdejší Radu pro rozhlasové a televizní vysílání na základě nepravdivých nařčení, jak sama tato Sněmovna později přiznala ve výsledku své vyšetřovací komise, vedené Krausovým soustraníkem S.Křečkem. Rada byla obviněna z toho, že zavinila, že stát musel zaplatit Ronaldu Lauderovi a jeho firmám přes deset miliard v mezinárodní arbitráži. Křečkova komise dospěla k závěru, že Rada toto nezavinila.

Sněmovna tehdy nejen rozhodla na politickou objednávku, nikoli na základě věcných skutečností. Ona dokonce rozhodla v rozporu se zákonem a svým jednacím řádem. Velice se jí k tomu hodila tehdejším mediální masáž, v níž byla Rada představena jako sbor zločinců nejhoršího kalibru.

Ptám se, kde byl tehdy Michal Kraus, když se hlasovalo v rozporu se zákonem a jednacím řádem, a když k hlasování stačily pomluvy v novinách, nikoli věcné důvody: Kde byl Michal Kraus, který přece má tak vytříbený cit pro mediální kampaně, odsuzuje je a štítí se jich? Jak hlasoval Michal Kraus? Jak velkou váhu tehdy kladl dodržení zákona, a jak velkou slovům z mediální kampaně, kterou by dnes jistě označil za štvavou?

Kdepak, Michal Kraus jako jeden z poslušného stáda sociálnědemokratického poslaneckého klubu poslechl příkaz svého tehdejšího šéfa Vladimíra Špidly a hlasoval v rozporu se zákonem a jednacím řádem, dokonce – to nelze vyloučit – i v rozporu s vlastním svědomím. Jen proto, že politická a mediální atmosféra si žádala oběť, tak se nějaká našla, označila a potrestala.

Michal Kraus je pragmatický člověk. Kdyby nebyl, nemohl by přežít v Parlamentu 20 let a dva různé režimy. Zachoval se vždy tak, aby mu to přineslo nejmenší potíže a největší prospěch. Byť tím prospěchem bylo jen samo přežití v poslanecké lavici. Dnešní aféra s podnikatelem Rigem jej vykolejila. Na nic podobného nebyl připraven – stejně jako Stanislav Gross na svůj pád z piedestalu, když předtím trapně vyprávěl o svém strýci a dalších lidech, kteří mu zaplatili byt za miliony. Tito lidé si za léta ve zlaté kleci přivykli na nekritizovatelnost, a snad dokonce i beztrestnost. Náhle jsou překvapeni, že nic takovému nemusí být na doživotí.

Pak začnou hledat viníka. První na ráně jsou média. To ta zlá média přece vytáhla na světlo onu smlouvu s „directorem“ a podnikatelem, mezitím nadlouho zamřížovaným. Mohou za to tedy média, ne Kraus sám, když vyhotovil toho „directora“ za přítomnosti podnikatele a fotografů. Tato zvrácená logika jen svědčí o tom, jak odtrženi od života takoví politici jsou. Máme příležitost si to už podruhé za jediný rok dobře uvědomit – díky médiím.

Pro média samotná je v tom ale důležitý apel: musí si za každou cenu uhájit svou nezávislost a nestrannost. Jakmile jen na malý okamžik upadnou v důvodné podezření, že konají svou práci na jakoukoli objednávku, tak i kdyby sto procent z toho, co takto napíšou, byla pravda, nebude možné jim už věřit. Doufejme, že to novináři vědí.

(Psáno pro server Ćeská média)