Je ale trochu s podivem, co média na případu Kafkové zajímá, o čem informují a o čem nikoli. Běžnému čtenáři by se nad hromadou článků na toto téma mohlo zdát, jako by problém nebyl až tak v samotné korupci ve státní prodejně nedobytných pohledávek (ČKA). Jako by tím hlavním byl fakt, proč a za jakých okolností ministr financí B. Sobotka uvedl R. Kafkovou do funkce ve vedení ČKA. Jistě, to je fatální otázka, neboť otevírá prostor pro diskusi, jak vůbec dochází k obsazování klíčových postů ve státní správě, podle jakých kritérií a jakou metodikou. A zda náhodou paní Kafková není jen jednou ze zástupu podobných. Zda v jiných, neméně významných pozicích, nedlí také lidé, jejichž jedinou kvalifikací pro tu funkci je osobní mesaliance s politickou scénou. Když už se média tolik věnují průběhu vztahu Kafková - Sobotka, resp. socialistická vláda, proč se vzápětí nerozběhli investigativci do jiných institucí a nezjistili (a poté nepodali veřejnosti) podrobný soupis těch, kdo jsou ve vysoké, státem kontrolované funkci za nějakou politickou zásluhu, ne kvůli své nepochybné odborné minulosti. Takový případ vypadl jediný, Petr Kott v čele středočeské VZP. Ale takových Kottů mohou být řady. Je na novinářích, aby je vypátrali a tím přispěli ke zdravější atmosféře ve společnosti.
A druhá věc vás napadne při četbě článků o korupci v ČKA ještě důrazněji. Ono se vlastně o korupci samé píše až jaksi sekundárně, na vedlejší koleji. Vedení ČKA vydává oficiální stanoviska, z nichž plyne, že paní Kafková jednala na vlastní pěst a ČKA se od ní distancuje. Ale zároveň, že v žádném případě nejde a nemůže jít o selhání systému. Ten prý žádné individuální, a tedy ke korupci navádějící rozhodování neumožňuje. Jeden z vysoce postavených pracovníků ČKA dokonce prohlásil, že „Kafková blufovala“, tedy „nabízela neexistující služby“. Jinými slovy se naznačuje, že Kafková měla brát úplatky, aniž za ně poskytovala požadované protislužby - zvýhodnění při prodeji pohledávek zájemcům. To je vážné obvinění a je na paní Kafkové, aby řekla, jak to bylo s těmi „neexistujícími službami“. Blufuje tady ale zřetelně nejen paní Kafková. Vytváří se tu dojem, že systém, na němž ČKA stojí, je správný a neprůstřelný. Že sám o sobě žádná pochybení negeneruje ani neumožňuje.
A to by byla příležitost pro novináře: zamyslet se nad tím, zda stát, který převzal v masovém měřítku závazky za zkrachovalé podnikatelské činy minulosti, jednal nesprávně už v okamžiku, kdy tyto záruky dal. (Zejména se to týká zruinované IPB, za jejíž mínusy stát rukou ministra socialistické vlády Mertlíka a guvernéra ČNB Tošovského převzal veškeré garance, jinými slovy doplatil za „prodej“ IPB do rukou ČSOB desítky miliard). A zda dále nebylo chybou kanalizovat tyto miliardy do instituce, která s nimi měla na účet státu obchodovat. A konečně: zda náhodou nejde o fakticky hodně výnosné obchody, když kolem nich bují korupce. Tedy zda se tu stát nepouští do podnikání, které by daleko víc patřilo soukromé sféře. A pokud by odpovědi na všechny tyto otázky byly kladné (bylo chybou dávat státní garance, bylo chybou nechat je protékat institucí typu ČKA, je to kšeft jak víno), pak se ptát, kdo byl u zrodu těchto věcí. Kde byli tehdy rozestavění hráči na politické a národohospodářské šachovnici? A kde jsou dnes? Případně hnát je aspoň k mediálnímu vyjádření, jakožto předstupni přinejmenším etického přiznání podílu na vzniku této obludné kauzy. Jednou větou: ptát se, zda chyba opravdu není v systému. Klást takové otázky je totiž nejen novinářskou výsadou, nýbrž dokonce povinností.
(Psáno pro Česká média)