Zatímco „levému prostoru“ se dostává široké mediální popularity, „pravý prostor“ by měl zůstat nesvéprávným občanům zapovězen.
Doba se mění a s ní i česká média. Až donedávna jsem se domníval, že hlavní rolí editorů v naší veřejnoprávní televizi je jakási tichá autocenzura. Tedy ovlivňování toho, o čem mohou redaktoři informovat a o čem ne, na co se mohou ptát a na co ne, kdo může být pozván a kdo ne. Čest výjimkám potvrzujícím pravidlo. A ačkoli mne to netěší, prostě jsem se s tím smířil a přestal ČT24 pravidelně sledovat. Vlastně se k ní vracím jen tehdy, přijde-li s něčím mimořádným. Příkladem budiž interview Michala Kubala s Bašárem al-Asadem, příspěvky Jakuba Szanto z Blízkého východu nebo některé díly Reportérů ČT (pro reportáž „Účastníci zájezdu“ Lukáše Landy jsem dokonce rád hlasoval v anketě o novinářskou cenu roku).
Žil jsem nicméně v domnění, že cenzorská role editorů končí u vstupních dveří jejich redakce. To jsem se ovšem hluboce spletl. Z omylu mne vyvedl editor ČT Aleš Měřička, který mne veřejně poučil, které informační zdroje jsou pro mne vhodné a které ne. Reagoval tak na můj příspěvek na Twitteru, kde jsem si dovolil sdílet článek ze serveru Pravý prostor.
O co šlo? Jak jistě všichni víte, jakási partička primitivů posprejovala na několika místech v Praze provozovny hlásící se k hnutí Hate Free. Co si o tomto hnutí myslím, je nyní vedlejší. Čin to byl jednoduše odsouzeníhodný, byť nikoli mimořádný. Podobných kousků předvádí extrémní pravice i levice poměrně dost. Pachatelé se u toho navíc nechali nahrát na kamery. Takže jejich dopadení bude pro policii úkol sice nelehký, nikoli však nereálný. Držím jí palce.
Článek v Pravém prostoru nicméně poukazoval na jinou věc. Totiž na okolnosti pořádání demonstrace „Praha se nebojí“, která byla reakcí na zmíněnou událost a o které široce referovala většina tradičních médií. Pochopitelně po svém.
Článek, který jsem sdílel, upozornil na některé nové zajímavosti. Mimo jiné na skutečnost, že akci nahlásil známý antisemita, podporovatel radikálního hnutí Hizballáh a člen extremistické Socialistické solidarity. Dále informoval o účasti radikální levicové skupiny Antifa, známé fyzickým napadáním svých odpůrců, vedením seznamu nepřátel a výhrůžkami (mj. i prostřednictvím nápisů na zdech). Tedy používáním stejně zavrženíhodných metod, proti kterým se v Praze demonstrovalo. Přítomni byli podle článku také zástupci centra Klinika, o jejichž názorové toleranci nedávno pěkně referoval reportér Reflexu Jiří X. Doležal.
V každém případě článek obsahoval řadu zajímavých informací, které jsou podle mne znepokojivé, a proto jsem jej také sdílel. Ale jak se ukázalo, jeho obsah nebyl pro pana Měřičku podstatný. Editorovi ČT totiž vadil zdroj, ze kterého jsem čerpal. Takže mi napsal:
„Pravý prostor? Ještě bych doporučoval zkonzultovat Protiproud, Aeronet a White Media.“
Pan Měřička se ani nepokusil vyvracet konkrétní informace, které článek zmiňoval, možná jej ani nečetl. Je to škoda, protože pokud je v něm nějaká faktická chyba, rád bych se o tom dozvěděl. On však jednoduše odepsal zdroj informací tím, že jej hodil do jednoho pytle se zmíněnými weby a tím navodil dojem jakési společenské nebezpečnosti tohoto serveru.
Kde vzal pan Měřička patent na rozum a právo poučovat mne, jaké zdroje jsou pro mne škodlivé? Nevím. Mám jediné vysvětlení, které se samo nabízí, že jde o určitou nemoc z povolání. Když den co den ovlivňujete, jaké informace smí přijít na televizní obrazovku, patrně vám to nedá a máte potřebu poučovat o tom i běžné občany, kterým byla tato moudrost upřena. Nebo že by profese „editor nových médií“ získala nový význam? Možná každý dostaneme přiděleného svého vlastního editora, který nám poradí, co smíme číst a sdílet.
Ale dosti sarkasmu. Hledání objektivních informací v českých médiích se v poslední době začíná nápadně podobat mé profesi analytika. Abyste si mohli udělat obrázek o realitě a dobrali se alespoň relativní pravdy, nemůžete čerpat z jednoho zdroje a spoléhat na to, co vám naservírují rádoby důvěryhodná média. V nich totiž funguje několik vrstev filtrů, které mohou informace (a především širší kontext) pořádně zkreslit. Takže je užitečné přistupovat k těmto zdrojům obezřetně a důsledně si jejich informace ověřovat. Dnešní svět internetu a sociálních sítí ostatně nabízí nepřeberné množství alternativ. Zaměstnanci tradičních médií jimi pochopitelně opovrhují a zpochybňují je. Snad proto, že nastavují zrcadlo jejich vlastní práci a oni tak ztrácejí monopol na informace. Jinými slovy ztrácejí moc - a to je vždycky velice bolestivý proces.
Na závěr tedy dodám jediné. Články v Pravém prostoru jsou možná občas za hranou dobrého vkusu a ne vždy s nimi souhlasím. Ale čtu je, protože mne zajímá, co si lidé reprezentující tento názorový proud myslí. Bohužel se nemohu svobodně rozhodnout, zda chci podpořit plat pana Měřičky svým koncesionářským poplatkem. Ale jako svobodný občan si vyhrazuji právo rozhodovat o tom, co budu na sociálních sítích sdílet. A pokud se to někomu nelíbí, nemusí můj účet na Twitteru sledovat.