Aféra, která vypukla po odhalení milicionářské minulosti vrchního ředitele České televize Františka Lamberta, odhaluje mnoho zajímavého. Věc, která vypadá jako neradostný příběh jednoho muže, je ve skutečnosti příběhem mužů dvou: Františka Lamberta a Jiřího Janečka.

Proč právě teď

Druhý toho prvního najal na "práci", aby se sám mohl věnovat "politice". Nevíme, co Janeček o Lambertově minulosti věděl. Možná nic a považoval ho pouze za schopného manažera. Anebo všechno a doufal, že to zůstane pod pokličkou. Případně - a to se dostáváme na tenký led - se mu zdálo výhodné angažovat člověka, jehož kariéru lze ukončit lusknutím prstů.
Informace o Lambertově škraloupu není výsledkem investigativní práce médií. Objevila se způsobem, který je dnes v Česku bohužel zavedený: někdo ji "vypustil". Takže otázka zní, proč právě teď.

Dva příběhy

Média popisují dvě verze. Podle jedné stojí za Lambertovým pádem produkční firmy, které ředitel připravil o kšefty. Tak to aspoň vidí šéf sněmovní mediální komise Vítězslav Jandák. Druhá verze tvrdí, že informaci vypustil sám Janeček, protože Lamberta už nepotřebuje a obává se jeho vlivu. Tvrdí zase "nejmenované zdroje" z ČT.
Sama ČT se zatím s kauzou vyrovnává na hraně profesionality. Informovala o ní s jednodenním zpožděním za ostatními médii: v pátečních hlavních zprávách jí věnovala dvouminutovou zmínku v druhé polovině relace. Poměrně velký prostor kauza dostala až v nedělním diskusním pořadu Václava Moravce. Ovšem až v jeho druhé polovině, kterou šíří pouze kanál ČT 24. Moravec si do studia pozval šéfy mediálních komisí z obou parlamentních komor. Ale to je málo. Politici mohou diskutovat do nekonečna, to podstatné ovšem z žádné debaty nevyplyne. Totiž co se opravdu stalo a jaké jsou všechny souvislosti zmíněné kauzy. To není věc názoru, ale tvrdých fakt. A je to důležité také proto, že nám to pravděpodobně řekne mnohé o tom, jak fungují vazby mezi politiky a vedením televize.
ČT by měla prokázat vnitřní sílu a na kauzu Františka Lamberta vyčlenit nejlepší novináře. Že je absurdní, aby reportéři natočili objektivní reportáž o věci, která se bezprostředně dotýká jejich šéfů? Vůbec ne! Média mají na takové situace své postupy.
Asi nejslavnějším případem je kauza deníku Los Angeles Times. Když se v roce 1999 ukázalo, že jeho vydavatel uzavřel tajnou smlouvu s jedním z inzerentů, na jejímž základě mu dává prostor nejen na inzertních stranách, pověřila redakce svého mediálního korespondenta Davida Shawa, aby se věci ujal. K dispozici dostal mimořádné podmínky: vedení nesmělo text vidět dřív, než se objevil z tisku. Článek redigoval bývalý šéfredaktor, který už v novinách nebyl zaměstnán. A reportáž, která nakonec kauzu dopodrobna popsala, byla velmi kritická k vedení i vydavateli. Tento postup je dodnes považován za vzor toho, jak mají média postupovat, ocitnou-li se v problémech.

Vysvětlovat by měla i rada

Kdo jiný by nám měl vydat o věci lepší svědectví než sama ČT? A ušetřena by neměla zůstat ani její rada, která se v posledních letech proměnila v orgán s ošemetnou pověstí. Jejím předsedou je ostatně člověk, který musel z ČT odejít kvůli podezření z korupce. A který pravděpodobně porušuje zákon i nyní, když jako člen Rady ČT zároveň vlastní firmu podnikající na mediálním trhu.

HN, 15.2.2007

Autor novinář