Karel Hvížďala uveřejnil před několika dny v 31. čísle Eura skvělý esej Tři pokusy o balkanizaci, který převzaly i některé další redakce. Zamýšlí se v něm nad neblahou úlohou a úrovní současné žurnalistiky, která resignovala na úlohu zdroje objektivních a vyvážených informací, sloužícího k vytváření dobře informovaného a orientovaného veřejného mínění jako nezbytného atributu fungující demokracie, a stala se autonomní silou, hrající si vlastní hry, v nichž pojmy jako pravda, skutečnost, etika, objektivní informace, odpovědnost, nemají žádnou váhu. Média prostě vytvářejí vlastní virtuální svět, který se od toho skutečného někdy liší až podstatně. Zpětně ovšem na něj působí ovlivňováním veřejného mínění, takže jejich počínání by nemělo být společnosti lhostejné.

Karel Hvížďala vyvozuje své závěry z analýzy zahraničních událostí a jejich mediálního obrazu. Stejně tak dobře by k nim ale mohl dospět na základě rozboru mediálních kampaní kolem domácích příběhů. Za vhodný příklad, použitelný k tomuto účelu, považuji tzv. „kauzu katarského prince“ a způsob, jakým ji média dosud zobrazují.

Měl jsem možnost sledovat celé prvoinstanční řízení v soudní síni včetně těch částí, jež byly veřejnosti a tedy i novinářům nepřístupné. Když jsem si pak ale četl noviny, zjistil jsem, že ti, kteří lapali po drobcích zpráv na chodbě, věděli lépe než já, co se uvnitř dělo. Rozpor mezi skutečností a mediálním obrazem zůstal od té doby nezměněný: přežvykují se stále stejná klišé, stejné nepravdy, konzervuje se falešný obraz případu a jeho politických a osobních souvislostí.

Nepochopil jsem dost dobře, proč se v médiích tato kauza stále znova otvírá, když je zřejmé, že na jejím praktickém výsledku se již nic nezmění. Vynořuje se někdy bez zjevné příčiny, takže by bylo přiléhavější mluvit o ní jako o katarském strašidle než jako o kauze katarského prince. Je to zvláštní i proto, že v mezidobí mezi odletem „prince“ do Kataru a současností proběhla další trestní řízení proti mužům, kteří se neřestně věnovali nezletilým dívkám, žádný z nich ale nestrávil ve vazbě 13 měsíců jako Hamad al Thani a nikomu to nevadí.

Vytahování „katarského strašidla“ snad mohlo mít smysl pro Marii Benešovou během řízení na ochranu osobnosti u Krajského soudu v Praze, které proti ní vyvolalo sedm žalobců. I když jde o nízké jednání, dá se pochopit její snaha využít případu k očernění jednoho z žalobců, bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce, pomstít se mu aspoň trochu za příkoří, které jí způsobil vyvoláním jejího odvolání z úřadu, a přenést aspoň stín té virtuální špíny také na ostatní žalobce. Méně pochopitelné je, proč se za ni tak jednoznačně postavila média a proč s takovou lehkostí zapěla starou obehranou píseň a píší stále stejně jako před lety, ač právní stav věci se dávno vyjasnil v neprospěch Marie Benešové & spol. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR a čas, který od jeho vydání uplynul, byl dost dlouhý na to, aby vychladly hlavy, a novináři si mohli uvědomit, že aspoň ve vnitřních věcech justice musí mít právo mít navrch nad politickým přáním či dokonce jen pouhou osobní averzí. Pokud se ale strašidlo opět znova vynořuje, když se kolem účastníků tehdejší války proti exministrovi Němcovi právě nic neděje, si nedovedu vysvětlit jinak, než nedostatkem námětů na zaplnění stránek.

Je zarážející, že se věc podává pod stále stejně nesprávným úhlem pohledu, jako by neplatilo, že vrcholem soustavy obecných soudů je Nejvyšší soud ČR, který je na ministrovi spravedlnosti zcela nezávislý, a ve věci „katarského prince“ rozhodl, že Němcovo rozhodnutí bylo po právní stránce v pořádku, zato proces u pražských soudů byl veden nezákonně. Všechny ostatní úvahy jsou nesmyslné, protože nemají oporu v právu. Platí to i pro různé výroky Marie Benešové či Jiřího Pospíšila, kteří nadřazují své politické cíle nad respekt k právu.Náhodou, každému patrně z jiného důvodu, se jim oběma současně hodí ignorovat autoritu Nejvyššího soudu ČR. V této věci političtí protivníci jakoby uzavřeli svou soukromou opoziční smlouvu.

Opakuje se stále tvrzení, že Hamad al Thani ušel trestu, když ve skutečnosti strávil 13 měsíců ve vazbě, z toho 5 měsíců nezákonně. Omílá se námitka, že Katar nesplnil slib, že bude „prince“ stíhat, když ve skutečnosti katarská prokuratura naložila s jeho případem podobně jako Arif Salichov s kauzou Jiřího Čunka: katarská prokuratura provedla revizi dokumentace českého přípravného řízení a trestní stíhání zastavila, protože usoudila, že soud by neuložil vyšší trest než je čas strávený „princem“ ve vazbě. Zastavení trestního stíhání státním zástupcem je sice neprůhledný, leč legitimní nástroj trestního řízení. A nebylo by ani možné katarské prokuratuře vytknout, pokud by nepřihlédla k rozhodnutím pražských soudů, protože byla vydána nezákonně a jsou právně nulitní.

Křečovité vyvolávání duchů osočování z korupce, naznačování, že věc byla snad správná po formální stránce, ale patrně byla důsledkem zkorumpování ministra Němce, by mělo konečně také přestat. Marie Benešová přece zneužila svého postavení nejvyšší státní zástupkyně, aby vyvolala proti Pavlu Němcovi policejní vyšetřování. Policie žádné stopy po korupci nenašla, státní zástupce nakonec řízení zastavil, a nebylo k tomu ani třeba měnit vyšetřovatele a dozorujícího státního zástupce jako v případě kauzy Jiřího Čunka. To je holá skutečnost, vše ostatní jsou dohady, pomluvy, nesmysly, je čas přestat se tím zabývat.

Zarážející je v tomto případě jednostrannost a zdánlivá nebo skutečná organizovanost médií: jednotlivé tituly mají různé vlastníky, odlišují se v ideologickém zabarvení, ale v této věci všichni hlídací podvraťáci demokracie štěkají ve stejném směru. Nenašel se investigativní novinář, který by se vydal po stopách dvojznačného chování Marie Benešové a některých dalších účastníků „války“ o katarského prince. Je totiž otázka, zda její tvář „jediné spravedlivé“ není jen maskou.

Veřejnosti unikají zvláštní souvislosti, které naznačují, že Marie Benešová může mít pro svůj postoj ke kauze a k exministrovi Němcovi ještě jiné motivy, než ty, které veřejně uvádí. Je zvláštní, že po vyhazovu z Nejvyššího státního zastupitelství ČR našla útočiště v renomované advokátní kanceláři Císař, Češka, Smutný a spol. Díky mlčení či nevědomosti novinářů (nevím, co je horší) není veřejnosti známo, že tato kancelář je spjata s případem „katarského prince“ patrně hlouběji než jeho obhájci Anna Větrovská, Josef Lžičař a Umar Switat dohromady.

Když přijeli do Prahy katarští vyjednavači zahájit akci na záchranu Hamada al Thani, nedoprovázel je k honosnému přijetí na ministerstvu zahraničí nikdo z obhájců, ani exministr Němec nebo jím pověřený úředník ministerstva, ale advokát Pavel Smutný z této kanceláře. Doprovázel je i k jednání Ústavního soudu. Není bez zajímavosti, že Pavel Smutný vystoupil v televizi ve prospěch Marie Benešové v době řízení na ochranu osobnosti u Krajského soudu v Praze. Na půdě kanceláře Císař, Češka, Smutný a spol. se prý potkali katarští vyjednavači s představiteli kapitálové skupiny, soustředěné kolem Moravských naftových dolů.

Nelze se vyhnout dojmu, že není náhodou, že Marie Benešová se později stala členkou představenstva společnosti Europgas a.s. z této skupiny a v budově jiné firmy z téže stáje má svou pražskou kancelář. „Princův“ osud nakonec ovšem kladně vyřešili jiní lidé než ti, ke kterým zjevně přilnula Marie Benešová. A to může být skrytou příčinou jejích hněvivých mediálních úletů z té doby a poštvání orgánů činných v trestním řízení proti exministru Němcovi a jeho spolupracovníkům.

V každém případě toto je neprobádaná stránka kauzy „katarského prince“, jejíž zmapování by mohlo přinést zajímavé výsledky, ale média ponechávají tento námět nepovšimnutý i v „okurkové sezóně“, kdy skoro není o čem psát. Zdá se, jako by zde stále působil duch Úřadu pro tisk a informace a některé náměty jsou tabu. Máme přece svobodný, necenzurovaný demokratický tisk…