Do třetice úvah o perspektivách denního a obecně periodického tisku se chci dnes zastavit u neprávem opomíjené charakteristiky tiskových médií, a to je jejich schopnost ovlivňovat hodnotové systémy a žebříčky. Snad se to i hodí k velikonočnímu času, který právě prožíváme.

Jedna věc je, a té jsme se věnovali v předchozích úvahách o našich periodikách (zde a zde), jakým formálním směrem se ubírají, do jaké míry zjednodušují, zplošťují, selektují či dokonce deformují a zamlčují informace. Případně jak je média obalují do líbivého infotainmentového kabátu v domnění, že dosáhnou většího zájmu publika, a tím i většího prodeje a zisku. Co je ale mnohem fatálnější, je fakt, že tisková média z velké části rezignovala na jednu ambici, která stála před staletími u jejich zrodu. Totiž schopnost spoluvytvářet veřejné mínění v hodnotovém smyslu, pomáhat veřejnosti stanovovat a udržovat jisté etické postuláty a tím se podílet na společenské normotvorbě. Někomu to může připadat jako starosvětské nemoderní osvětářství. Nicméně když se mluví o moci či vlivu médií, tak tento vliv, ač nebývá jmenován, je aktuální vždy a za všech okolností. Jen se všeobecně podceňuje a vydává za zastaralý či zcela zbytečný.

Samozřejmě tu nevolám po obrozeneckém či jiném mravokárství, a už vůbec ne po všudypřítomné výchovné a usměrňující snaze totalitní propagandy. Je to otázka spíše filosofická. Souvisí s dnešní érou, kterou módně nazýváme postmoderní.

Co to znamená? Že, zjednodušeně řečeno, všechny ideje jsou si rovny, všechny mají právo na to být svobodně hlásány bez ohledu na to, jaký je jejich obsah a zda náhodou tento jejich obsah neohrožuje svobodu jiných. V Českém rozhlase 6 na tento rozpor minulý týden upozornil komentátor Daniel Raus – využil příklad s opětovně se objevujícími karikaturami Mohameda v dánském tisku. Tato kauza v sobě skrývá toho riziko skutečně velmi názorně. Z hlediska požadavku na svobodu slova a práva na informace by bylo třeba hájit právo příslušných autorů a redakcí či vydavatelů tyto karikatury šířit, protože v sobě obsahují určitý díl informace a stanoviska, byť v nadsázce dané žánrem. Ale z hlediska hodnotového, kdy už od dob křesťanství se v Evropě vcelku nepochybuje o tom, že není správné způsobovat si libost na něčí úkor, za cenu něčí ztráty či utrpení, bychom měli zaujmout stanovisko opačné: Že by takové karikatury být zveřejňovány neměly, protože každý přece ví, že muslimové jsou na symboly své víry citliví a jejich hanobení považují za nejhlubší ponížení a urážku. Tropit si výsměch ze symbolu islámu bychom neměli právě jako příslušníci vzdělané křesťansko-židovsko.-helénské Evropy, ne jako nějací pomyslní cenzoři.

A v tom je ten problém, kde se rozevírají nůžky protichůdných názorů. Svoboda otisknout ty karikatury je v rozporu s dobrovolně přijímanou nesvobodou respektující práva druhých. Jenže ona ta „nesvoboda“ je svobodná právě v tom, že je přijímaná svobodně, dobrovolně. Tedy je-li přijímaná. Dnes to spíš vypadá, že ve jménu všeobjímající informační a zábavné exploze se má a může uveřejnit cokoli za jakoukoli cenu. Otázka svobody se stala podružnou a sám pojem svobody naprosto změnil svůj obsah. Z nejvyšší ctnosti se stala automatická demokratická privilej pro všechny a za všech okolností. Je to ale pak ještě svoboda, nebo jsme se ocitli v pasti nesvobody, vykolíkované nikdy nekončícím hladem po další a ještě větší senzaci, hlubší a citelnější provokaci?

To je problém, který dnešní média příliš neřeší, a přitom možná právě ten jediný by – sama kvůli sobě – řešit měla. Protože od úvahy o tom, co je a co není svoboda, je velice blízko k otázce, co je a co není pravda. Můžeme spolu s postmodernisty dospět k názoru, že všechno je pravda, nebo že nic není pravda, tedy de facto že pravda neexistuje.

Aniž bych se snažil toto dilema rozlousknout, vypomůžu si metaforou. Připomíná mi to totiž velmi výstižnou závěrečnou scénu z dávného filmu Tengize Abuladzeho Pokání. Za oknem venkovského domu sedí policajt a cpe se dortem. Dort, po ruském způsobu, má marcipánové a šlehačkové kopule jak zmenšený chrám Vasila Blaženého. Zatímco policajt rve do úst cukrovou věž chrámu, jde kolem okna shrbená stařena a ptá se: „Vede tahle cesta ke kostelu?“ „Nevede,“ dostane se jí odpovědi. A na to ona už jen hlesne: „A k čemu je taková cesta, když nevede ke kostelu?“

24.03.2008

(Psáno pro Česká média)