Televizní rozhovory jsou zde proto, aby se divák mohl seznámit s názory a stanovisky hosta. U nás slouží až příliš často k tomu, aby se divák seznámil s názory a stanovisky moderátora.

Může být moderátor kritický a může hosta "grilovat"?
Rozhodně. Ale k tomu, aby mohl být moderátor kritický k názorům a stanoviskům hosta, musí divák dostat šanci seznámit se s předmětem rozhovoru. Host musí dostat prostor k tomu, aby svůj názor předložil a vysvětlil. Rozhovor má sloužit k tomu, aby si divák mohl svůj názor udělat sám, není platformou pro šíření názoru moderátora. Kritika a "horké" otázky jej mají přimět k tomu, aby se vyrovnal nebo nevyrovnal s kritikou. Ne proto, aby byl představen publiku jako obžalovaný v soudním procesu, jehož výsledek je předem určen.

Televizní rozhovor je služba divákům, má jim dát informace proto, aby si mohli vytvořit vlastní názor, není to pranýř hostů a neslouží k tomu, aby moderátor ten názor vytvořil za ně a prodal jim ho hotový.

Kdo má být moderátorem?
U nás je to jasné. Musí to být mladý a atraktivní muž nebo ještě lépe mladá a ještě mladší atraktivní dívka. To je, jak se zdá, hlavní a jediný požadavek. Co se v té hezké hlavičce skrývá, je v celku jedno. Mají-li diváci štěstí, sem tam se objeví docela přijatelná mladá tvář, která není jen hezkou tváří. Zdůrazňuji - mají-li diváci štěstí. Stává se to málokdy.

Ve světě je tomu kupodivu jinak. Televizní stanice vědí, že sledovanost zpráv je důležitá, večerní zprávy zpravidla bývají hlavním pořadem dne a na jejich kvalitě závisí sledovanost, od které se zase odvíjejí příjmy z reklam.

Zprávy chce divák obvykle vidět a slyšet od toho, komu věří, kdo vzbuzuje jeho důvěru, kdo se ve světě žurnalistiky pohybuje dostatečně dlouho a dokázal si důvěru diváků vybudovat. Proto bývá hlavní "news anchorman", hlavní moderátor zpráv, zpravidla zkušený žurnalista, který řemeslo dokonale ovládá a má pověst člověka, kterého divák respektuje, kterému lze věřit a ke kterému se, když se chce dozvědět, co je nového, vrací. Hezké hlavičky mohou v televizi samozřejmě pracovat a také pracují. K tomu, aby se staly hvězdami zpravodajství, ale musí napřed prošlapat mnoho ocelových bot.

Největšími legendami amerického televizního zpravodajství byli takoví profesionálové jako Peter Jennings, David Brinkley nebo Barbara Walters z televize ABC nebo Walter Cronkite, Mike Wallace, Dan Rather nebo Andy Rooney z CBS či Tom Brokow z NBC. Všichni z nich prošli dlouhou cestou vzhůru, všichni přišli do hlavních zpráv svých sítí s dlouhou zkušeností v rolích reportérů, moderátorů diskusních pořadů a investigativní žurnalistiky. A všichni měli za sebou svou vlastní diváckou obec, kterou si získali tím, že je diváci znali a důvěřovali jim. Všichni se stali "hlavami" zpravodajské televize v době, kdy jim bylo více než čtyřicet, většinou více než padesát let. I ten jejich věk a jejich kariéra pomáhají vytvářet důvěru diváků. Pravdou je, že i americké zprávy v poslední době ztrácejí na kvalitě. Bulvarizace postihla i je s příchodem kabelové televize a sítí jako CNN, které mají více a více bulvárních prvků.

Už ani nemluvím o tom, že zprávy nejsou komentáře a komentáře nejsou zprávy, což naše televize pořád ještě neví. A tak se nedozvíme ve zprávách, že vláda předložila návrh zákona, ale dozvíme se, že vláda předložila špatný návrh zákona. Z komentářů a rozhovorů se dozvíme, jak je ten návrh špatný, a vidíme příslušné politiky na pranýři pod palbou otázek, které jsou zároveň odpověďmi, které z nich moderátoři téměř fyzickým násilím vynucují. Čeho tím návrhem chtěla vláda docílit, se nedozvíme, dozvíme se jen, komu všemu ten návrh jistě ublíží.

A nakonec se dozvíme, že vláda ten návrh "nevysvětlila". Jak a kde jej měla vysvětlit, se rovněž nedozvíme. Vláda nemá vlastní televizi nebo noviny. Z rozhovorů v televizi se názor či stanovisko vlády nesmíme dozvědět, to by utrpěla "nezávislost" moderátora. Pokud se politik pokusí, dokonce na přímou otázku, stanovisko vlády vysvětlit, je mu dovolena maximálně jedna věta a je přerušen další otázkou nebo zdrcující kritikou první nedokončené odpovědi. Informace může vláda maximálně podat na svém webu, ale o nich neví nikdo, nečtou je snad ani ti novináři. Má si snad ministr postavit stolek na Václavském náměstí a rozdávat letáky s informacemi?

Povinost informovat mají media a žurnalisté, je to důvod, proč existují, je to jejich byznys, jejich povolání a jejich poslání. Jestliže veřejnost nemá informace, pak neselhala vláda, ale novináři a media.

Pokaždé, když slyším novináře říkat, že vláda "nedostatečně informuje veřejnost", musím se ptát: "A co jste, dámy a pánové, dělali vy?"