V poslední době může všímavý člověk při brouzdání novinami zaregistrovat pozoruhodný jev. Mnoho politicky korektních žurnalistů z některých mainstreamových médií má tendenci spojovat určitým způsobem pojmy jako „fašizjící“, „fašizoidní“ či „extremistický“ s klasickou pravicí všech denominací.

Co se nachází napravo od středu pomyslného politického spektra, jako by v očích značné části mediální arény bylo automaticky něčím nežádoucím a podezřelým.

Jistě, tento fakt sám o sobě není žádnou novinkou, za závažné však považuji, že okruh osob a politických subjektů, nespravedlivě dehonestovaných výše zmíněnými nálepkami, se během velmi krátkého času – zhruba jednoho roku – povážlivě rozšířil, jak se pokusím ukázat níže.

Donedávna byla totiž démonizace tohoto typu určena především konzervativcům. Kdo věřil v tradiční hodnoty, zastával princip státní suverenity, stavěl se tvrdě za vymáhání právního řádu či uchování kulturně kontinuálního rázu komunity a krajiny, musel počítat s tím, že bude označen za „nativistu“, „xenofoba“, „bigotního štváče“ (už ten slovník připomíná padesátá léta) a tak podobně.

Přímé označení za fašistu samozřejmě mohlo novinářskému denunciantovi způsobit jisté potíže, včetně soudní pře, takže novodobí inkvizitoři používají rafinovanější metody.

Seznámit se s nimi není při čtení denního tisku nijak složité. „Závadná osoba“ tak v jejich žurnalistických obratech zastává „fašizoidní názory“, „extrémní pohledy na danou problematiku“ a celkově je, nepřímo avšak okatě, házena do blíže nedefinovaného spektra „ultrapravice“ spolu se skutečnými neonacisty a fašisty.

Poprvé tuto taktiku s úspěchem použil roku 1964 ve Spojených státech politický hochštapler Martin Luther King, dnes ikona liberální levice.

King tehdy ostře napadl konzervativního republikána Barryho Goldwatera, arizonského senátora, který posunul republikánskou stranu výrazně doprava. Na polemiku s Goldwaterem měl King samozřejmě právo, nicméně jeho výrok, že v Goldwaterově prezidentské kampani spatřuje „nebezpečné znaky hitlerismu“, nebyl ničím jiným než neopodstatněným žlučovitým plivancem.

Co měl senátor Goldwater, inspirující do budoucna řadu význačných amerických konzervativců, společného s Hitlerem ? Přirozeně nic, ovšem King – který sám ony „znaky hitlerismu“ nikdy nespecifikoval – prostě potřeboval démonizovat pravicového oponenta.

Zlaté časy Kingova stylu ovšem přišly teprve koncem devadesátých let minulého století, kdy se pro mnoho politicky korektních novinářů staly normou – Pat Buchanan, Philippe de Villiers, Christopher Blocher a další „ultrakonzervativci“ - tedy známé osobnosti konzervativního patriotismu - byly přirovnávány k rasistům a v trestně nepostižitelných mediálních karikaturách vyobrazováni v nacistických či fašistických uniformách.

Záležitost se přirozeně nedotýká pouze politiků. Své si odnášejí zpěváci, spisovatelé a další umělci, kteří si dovolují narušovat postmoderní iluze.

„Tady tomu říkáme konzervatismus…Pokud by se to…stalo v Jižní Africe, říkalo by se tomu rasistický apartheid. Stalo-li by se to v Německu, říkali bychom tomu nacismus. V Itálii bychom tomu říkali fašismus,“ prohlásil v polovině devadesátých let lidskoprávní aktivista a „černoch z povolání“ Jesse Jackson.

Blábol bez hlavy a paty ? Samozřejmě. Přesto však Jackson v americké mediální sféře požívá autority bojovníka za lidská práva.

Dehonestační trend strašení smyšleným fašismem si postupně získal oblibu. Někdy dokonce tak velkou, že došlo k jeho dotažení ad absurdum. Například tehdy, když po prvním zvolení Václava Klause do prezidentské funkce ho jeden belgický list označil za „neofašistického kandidáta“. „Fašizoidní názory“ u Klause spatřoval o pět let později také poradce Jana Švejnara, Karel Matoušek.

Do stejné kategorie spadá i přirovnání britského thatcheristického europoslance Nigela Farage k fašistům, jehož se dopustil sociálně demokratický europoslanec Jiří Havel. Tentýž Jiří Havel pak hovořil o europoslanci lotyšské strany Za vlast a svobodu jako o „sympatizantovi jednotek SS“ (bez důkazů, přirozeně).

Proč ale tvrdím, že v posledním roce tato metoda přešla do vyššího stádia? Rád laskavému čtenáři odpovím. Jednoduše proto, že novodobí inkvizitoři rozšířili okruh „osob s fašizoidními názory“. Po konzervativcích a nositelích konzervativně – liberálních názorů totiž přišli na řadu i klasičtí liberálové (chcete-li libertariáni). Toto je důležité si uvědomit: „Extremistické“ nebo „fašizující“ názory jsou nyní některými novináři manipulativním stylem nepřímo přisuzovány všem myšlenkovým proudům politické pravice, tedy pravici jako celku.

Asi nejmarkantněji je tento „posun“ vidět na případech dvou nizozemských pravicově liberálních politiků, Pima Fortuyna a Geerta Wilderse. Fortuyn i Wilders shodně poukazovali na neslučitelnost hodnotového žebříčku muslimských imigrantů s klasickými liberálními svobodami – projevu, vyznání a tak podobně. Oba dva pak požadovali zastavení imigrace s důrazem na odpor muslimských migrantů vůči liberálnímu individualismu (zatímco konzervativcům na imigraci primárně vadí problémy kultury, loajality a tradice).

Taliban politické korektnosti byl zpočátku zaskočen a jistou dobu mlčel, neboť kritiku imigrace a multikulturalismu z liberálních pozic neočekával. Následně však přišel s pojmem „liberální xenofobie“ a začal obránce klasických liberálních svobod taktéž cejchovat jako rasisty, extremisty či xenofoby.

Podobných nálepek se dočkala rovněž kniha „Imigrace, multikulturalismus a přistěhovalci“, de facto intelektuální liberální kritika multikulturalismu z pera italského politologa Giovanniho Sartoriho.

Dovolte mi přidat osobní zkušenost. Během svých studií politologie jsem zažil situaci, kdy jeden můj dobrý kamarád, zapřísáhlý libertarián, s nímž občas vedu názorové diskuse, vyslovil při referátu nesouhlas s tvrzením, že všechny lidské choutky jsou hodny rovného respektu. Vyučující poté vyrobil neurotický škleb v obličeji a hystericky vřískl: "Ale…to je rasismus, to je fašismus!“

Dobrou zprávou budiž nesouhlas většiny přitomných s takovouto reakcí.

Inu, kdo nechce mít problémy, musí být nalevo anebo ve středu, maximálně na takzvaném pravém středu.

Konec konců představitel dnešní pravostředové ODS, David „Ken“ Vodrážka, nenechal nikoho na pochybách svým odmítavým postojem k návštěve Geerta Wilderse v Praze. Vodrážkovo prohlášení se neslo plně v duchu politické korektnosti a jistě by s ním souhlasil i výše zmiňovaný Jesse Jackson. (Vyjádření pana Vodrážky, údajně „pravicového politika“, naleznete zde - http://www.zpravy.ods.cz/prispevek.php?ID=11964)

Problém tedy dosahuje závažných rozměrů. Dávno už nejde o nahodilé útoky jednotlivých novinářů vůči konkrétním lidem. Zcela nepochybně jsme svědky pokusu značné části mediální arény o dehonestaci a diskreditaci pravicového politického myšlení jako takového. Nevytvářím žádné konspirativní teorie, ani netvrdím, že snad dojde k nějaké kriminalizaci pravicově smýšlejících osob. Co ovšem (alespoň v části společnosti) reálně hrozí, je situace, kdy přihlášení se k jakékoliv pravici bude považováno za cosi nepatřičného, jako třeba hvízdání v kině nebo močení na lampu veřejného osvětlení.

Možná budeme již v blízké budoucnosti svědky debat, v nichž stoupenec pravicového názoru bude muset polovinu svého prostoru použít k vysvětlování, že skutečně není rasistou, případně asociálem. Kdo ví…

EUportal.cz