Známá provokatérka z někdejšího „nováckého“ Kotle Jílková si pozvala do televizního studia MF Dnes pana Jiřího Paroubka. Záznam z rozhovoru nalezne čtenář na Paroubek: Nestrkejte nos do mé peněženky. Bez mučení se přiznávám, že mi metody Jílkové nijak neimponují, a to ani v případě tak charakterově problematického člověka, jakým je Jiří Paroubek. Spíše považuji „smažení“ Paroubka za důvod k hlubšímu zamyšlení nad tím, kde končí soukromý život známých politiků.

Zpráv o soukromí českých politiků je v bulváru a nejen tam stále dostatek. Zcela nově se na mušku tisku dostal Vlastimil Tlustý, když ho jistá dáma obvinila v tisku, že jí „rozboural postel“ a „snědl čokoládu“. Ačkoliv mohu o pravdivosti takových zpráv úspěšně pochybovat, jedná se o neformální hru, kterou český bulvár, a nejenom ten, s politiky hraje. Obecně se totiž zdá, že čeští politici i političky sní svůj sen o tom, že si budou plnými doušky užívat výhod svých funkcí a postavení a přitom budou své soukromí držet pod pokličkou alespoň tak, jako kdokoli z nás z „anonymní většiny“. Že jsou tyto představy mimo realitu, se přesvědčujeme dnes a denně.

Po úniku tzv. Kubiceho zprávy na veřejnost před loňskými parlamentními volbami se právě Jiří Paroubek stal předmětem často velmi nechutných spekulací. Všichni si moc dobře vzpomínáme, že svůj osobní bezúhonný morální profil hájil před televizními kamerami společně se svou ženou. S tou samou ženou, se kterou se, podle jejich nedávného společného prohlášení, dohodl na rozvodu. Takové dějové obraty se zcela logicky stávají vděčným tématem tisku a médií obecně. Na své kůži to ostatně zažil i český premiér v podobném případu. Nelze proto v těchto okamžicích obviňovat novináře z „průniku do soukromí“. Taková témata jsou vděčným zájmem médií v celém demokratickém světě. Vzpomeňme například utajovaný vztah bývalého francouzského prezidenta Mitteranda či na manželky bohatý život bývalého německého kancléře Schrödra. Zájem českých médií a bulváru zvláště o jakékoli pikantnosti ze života známých politiků není proto žádnou českou zvláštností. Zvláštností by naopak bylo, kdyby se tak nedělo.

Čeští politici mají tudíž jistotu, že se každé společensky chytlavé téma nakonec do médií dostane. Jak již kdosi dávno řekl, v Česku se nakonec stejně všechno „vykecá“. Politik, který je už médii „chycen“ při činu, by se tak měl spíše snažit na otázky k tomuto tématu odpovídat s klidem a rozvahou. Vyhrožování odchody ze studia, pokud se „nezmění téma hovoru“, svědčí o vnitřně nezvládnutém problému u samotného politika. A hlavně platí, že každý politik by měl být alespoň v základních věcech schopen předvídavosti. Pokud proto nechce odpovídat na nepříjemné otázky, nemá přijímat pozvání k rozhovoru.