Někdy počátkem prosince jsem si jen tak, z čiré rozvernosti, udělal takový malý testík. Napsal jsem si pod sebe pojmy v pořadí: fašismus, rasismus, xenofobie, populismus. Pak jsem si pustil stanici ČRo Plus v době, kdy podle jejich vysílacího schématu probíhá hlavní převýchovná masáž posluchačské obce. Už ani nevím, jestli šlo o rubriku „Názory a argumenty“ nebo o „Pro a proti“ či něco podobného. Poslouchal jsem to necelou hodinu a při výskytu jakékoli jazykové modifikace příslušného termínu jsem si udělal čárku. A výsledek? Fašismus 1x, rasismus 3x, xenofobie 7x, populismus 16x.

Rádio mě tedy přímo donutilo, abych se nad užitím termínu populismus pozastavil. Pokusil jsem se o to. Obyčejně šlo pouze o odpudivě vyhlížející nálepku přilepenou tam, kde většina českého obyvatelstva svůj realistický názor nějakým způsobem vyjádřila už dříve. Dobře, řekl jsem si, nic nového. Jenže asi v polovině prosince se něco radikálně změnilo.

Premiér a zároveň předseda strany, jejíž preference se nebývale propadají, oznámil svůj první předvolební slib. Prý zvýší daně zaměstnavatelům a uleví zaměstnaným. Tak tohle je ten pravý populismus, uvědomil jsem si. Pouhým slibem chce získat zpět masu zaměstnanců, která mu již přestává věřit, a zvrátit tak výsledek budoucích voleb znovu ve svůj prospěch.

Jedná se o pokus oživit pověstný fenomén závistivosti Čechů, pečlivě udržovaný po dlouhá desetiletí bývalými diktátorskými režimy? Pokud ano, svědčí to o zoufalosti a panice v řadách českých levičáckých liberálů. Ekonomičtí odborníci totiž vědí, že k úspěšnému hospodářskému rozvoji vede přesně pravý opak. Těm, kteří nesou na svých bedrech největší část zátěže rozvoje, je třeba daně snížit, jinak se žádného rozvoje, a tím pádem ani vyšších daňových výnosů, nedočkáme. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Stačí si projít plán Donalda Trumpa na ozdravení ekonomiky Spojených států.

Co se však stalo po zveřejnění premiérova vpravdě populistického projektu v ČRo? Pustil jsem si zmíněné masážní pořady znovu, a ejhle, slovo populismus tam náhle téměř vymizelo. Příznačné. Komu tedy naše veřejnoprávní sdělovací prostředky slouží? Naší veřejnosti, která si je ze zákona povinně tvrdě platí, anebo selhávajícím politickým elitám, které se chtějí za každou cenu i v budoucnu udržet u moci?

V této souvislosti musím citovat z velmi erudovaného článku Tomáše Hlaváče, který vyšel pod titulem „Privatizace ČT a ČRo začala“ ve středu 4. 1. v Lidových novinách: „Horší by bylo, kdyby veřejnoprávní média, která dnes pracují na základě doktríny, že občana není třeba informovat, ale převychovávat ve vzorného levicového liberála obdivujícího EU a menšinové chování všeho druhu a nenávidějícího Trumpa a Putina, ve svém drilu ještě přitvrdila.“ Konec citátu.

Sám k tomu dodávám. O těchto věcech nestačí jen přemýšlet. Je nezbytné, abychom se například z pohodlnosti, nepozornosti nebo nerozhodnosti nevyhýbali zodpovědnosti. Té nás nikdo a nic nemůže zbavit. Na nás všech záleží, v jakém stavu předáme naši zemi budoucím generacím. Je jen a jen na nás, v jaké zemi chceme žít, a hlavně, v jaké zemi a v jakém politickém režimu budou vyrůstat naše děti a naše vnoučata. Vzpomněl jsem si, jak se mnozí z nás v době svého dospívání, která byla dobou nejhoršího komunistického teroru a poprav, ptali svých rodičů: Jak jste tohle mohli dopustit?

Přemýšlejme a také jednejme. Braňme nově získanou svobodu, ještě stále k tomu máme prostor. Ještě stále máme demokracii.