Co muži a ženy?
Jiří Sobota přináší v Respektu zajímavé informace k současným americkým nepokojům a snaží se i o vyvážený přístup. V klíčové fázi se bohužel autor uchyluje k selektivnímu výběru faktů, aby odpovídaly zvolenému jednostrannému narativu.
Vhodnou analogií je zdánlivě nerovný postup policie a soudů vůči mužům a ženám. Například v roce 2018 podle údajů amerického ministerstva spravedlnosti došlo za všechny trestné činy k zatčení 7 505 520 mužů a 2 805 440 žen. I pokud v zájmu zjednodušení výpočtu budeme předpokládat, že počet mužů a žen ve společnosti je stejný (byť počet žen je zpravidla mírně vyšší), je to zarážející nepoměr, konkrétně 2,68krát vyšší pravděpodobnost zatčení u muže než u ženy. A tento nepoměr je ještě vyšší při srovnání násilných trestných činů zmiňovaných ve srovnáních výše: zatčení za závažné napadení 302 410 mužů a 93 390 žen (3,24krát vyšší), za loupež 74 810 a 13 320 (5,62krát vyšší), za vraždu či zabití 10 510 mužů a 1 460 žen (7,2krát vyšší).
Z hlediska analogie je zajímavé, že tyto nepoměry rámcově odpovídají výše uvedeným nepoměrům na základě srovnání celostátních zatčení za tyto kategorie násilných trestných činů mezi Afroameričany a ostatními etnickými skupinami (viz výše 3,5krát, 8krát a 7,8krát). Pro úplnost dodejme, že tomu relativně odpovídá i celkový poměr zatčených podle rasy, tj. v roce 2018 bylo zatčeno 7 115 940 bílých Američanů (včetně Hispánců) a 2 826 460 Afroameričanů.
Nenávidí američtí policisté muže?
Znamená to tedy, že v souladu s „vysvětlením“ uvedeným v článku je americká policie, včetně justice, dlouhodobě a systémově sexistická a misandrická? Přirozeně nikoli. Ačkoli je prokázané, že policie a soudy (včetně evropských) mají dlouhodobě tendenci za stejné trestné činy a přestupky u žen udělovat nižší tresty a uchylovat se v menší míře k zatčení, k nepodmíněnému odnětí svobody a k udělení maximální výše trestu, toto není důsledkem systematické diskriminace mužů, nýbrž prokázaného a empiricky doloženého faktu, že muži jsou pachateli násilných trestných činů výrazně častěji než ženy. Analogická situace platí i pro výše popisovanou otázku Afroameričanů či některých dalších etnických skupin.
V této fázi nastupuje „ultimátní“ argument, rovněž v článku zmíněný, že vysoká zločinnost u Afroameričanů je zapříčiněna primárně jejich sociální a ekonomickou situací, která je údajně výsledkem diskriminace a systémového rasismu. Toto tvrzení jeho uživatelé zpravidla zdůvodňují neexistencí „rovnosti výsledků“, přičemž ignorují skutečnost, že lidé nejsou stejní a že se liší svými schopnostmi, zájmy, motivací, preferencemi a svými učiněnými volbami. Zarážející je také skrývaná arogance předpokladu, že Afroameričané (či jiné podobné skupiny) se nedokáží či nechtějí prosadit bez podpory a vedení „progresivních“ politiků a aktivistů.
V této souvislosti je rovněž vhodné zmínit, že velká města, v nichž se nachází naprostá většina z kriminálního hlediska nejvíce rizikových okrsků, jsou z velké části, a nezřídka po desetiletí, politicky vedena zástupci Demokratické strany, a to včetně velkých měst ve státech, které jsou na základě celkových preferencí vnímány jako republikánské. Autor tuto skutečnost letmo zmiňuje a následně ji „univerzálně vysvětluje“ odkazem na velkou moc policejních odborů v USA. Ačkoli tento faktor jistě nelze pominout, je těžko uvěřitelné, že by policejní odbory dokázaly takto dlouhodobě působit bez tolerance či spolupráce místních politiků.
Stejně tak je těžko uvěřitelné, že by policejní odbory hrály primární roli v špatné ekonomické situaci Afroameričanů, kterou autor dokládá rozdílem ve výši průměrného ročního příjmu. Naopak je logické, že větší význam má v tomto směru činnost volených politických reprezentantů, pocházejících v těchto případech většinově z Demokratické strany, která se dlouhodobě angažuje v boji proti rasismu (vlastně jen od té doby, co opustila svůj dosavadní tradiční cíl, kterým byla obrana rasové segregace). Demokraté v těchto lokalitách „makají“ nezřídka desítky let bez vystřídání opozicí, ale, jak autor sám připouští, jejich výsledky, mírně řečeno, nejsou dobré.
Mezi tyto výsledky patří právě vysoká úroveň násilné kriminality, která je dlouhodobě páchána v naprosté většině uvnitř afroamerické komunity, tj. černoši zabíjejí černochy. Ale tyto daleko početnější případy ztracených životů jsou mimo centrum zájmu organizací, jako je „Black Lives Matter“, i příslušných politických reprezentantů. Proto jejich halasná a emotivní účast na současných protestech vzbuzuje dojem situace, kdy zloděj křičí „chyťte zloděje!“
Otázka úspěšnosti vládních programů usilujících zlepšení ekonomické a sociální situace Američanů (například válka proti chudobě, afirmativní akce atd.) nenabízí jednoduchou binární odpověď a přesahuje zaměření citovaného článku, nicméně činnost části politiků a profesionálních „protirasistických“ aktivistů zaměřená na nabízení univerzální omluvy svalováním viny na „systém“, na zdůrazňování rasových rozdílů, na psychické mrzačení Afroameričanů pěstováním pocitu ublíženosti a z toho plynoucí pasivity a frustrace, na jejich věznění v pozici naštvané a bezmocné oběti, to vše zavání cynickým zneužíváním a prodlužováním jejich obtížné situace za účelem získání vlivu a politické moci. Příznakem této dlouhodobé politické strategie je pocit, že Afroameričané, respektive jim patřící voličské hlasy, jsou „vlastnictvím“ Demokratické strany.
Dobrý černoch volí jen demokraty?
Ilustruje to i nedávný výrok prezidentského kandidáta Bidena: „Pokud máš problém se rozhodnout mezi mnou a Trumpem, tak nejsi černoch.“ Joe Biden patří mezi umírněné demokraty (přinejmenším ve srovnání s ostatními prezidentskými kandidáty za Demokratickou stranu), a lze tedy reálně předpokládat, že v tomto případě šlo o nadsázku. Nicméně u současných demonstrantů a v ještě větší míře u „protirasistických válečníků“ dlouhodobě působících na sociálních sítích i v médiích se ve většině případů o žádnou nadsázku nejedná a dokazuje to i jejich neutuchající hon na „zrádce“ a „odpadlíky“.
První a druhý díl polemiky najdete zde a zde.
Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.