Článek s názvem

Česká televize je v kauze odvolání někdejší RRTV objektivní

zveřejněný dne 16.04.2008 jako reakce ředitele zpravodajství ČT Milana Fridricha na článek Petra Štěpánka -

Otázky pro Českou televizi

může skýtat zajímavé pohledy nejen do české mediální krajiny. Tak např. podle tvrzení pana Milana Fridricha:

„Vztah lidí ke zprávám, pokud se nejedná o válečné utrpení, tragédii doslova za humny nebo osobní záležitost, je vlažný a nezúčastněný. Proto se nedivím bojovnosti Petra Štěpánka v jeho kauze odvolání z RRTV. Divím se bojovnosti, s jakou neoprávněně útočí na ČT.“

Vztah lidí ke zprávám, pokud se nejedná o válečné utrpení, tragédii doslova za humny nebo osobní záležitost, je vlažný a nezúčastněný. Proto se nedivím bojovnosti Petra Štěpánka v jeho kauze odvolání z RRTV. Divím se bojovnosti, s jakou neoprávněně útočí na ČT.

“

Jenomže právě posláním média veřejné služby je informovat o všem, co je ve veřejném zájmu, respektive co s ním souvisí (a tedy nejen o válečném utrpení a tragédiích nejen doslova za humny), veřejné věci nevyjímaje, a to tak, aby vztah lidí, (co si tu veřejnou TV službu ze zákona platí), nebyl vlažný a nezúčastněný. Je to přeci jejich televize, co jim má za jejich peníze poskytovat veřejnou službu. Měla-li by tu být řeč o bojovnosti, pak by tu ale nebylo lze mluvit (ani s tou quasi "nadsázkou") o bojovnosti poškozeného občana, který je nucen bojovat za svá práva v zájmu práv druhých a potažmo všech (tedy, aby se nikomu v demokratickém státě napříště už nikdy nemohlo stát to, co se stalo jemu právě před pěti lety = 15 let po skončení režimu bolševické totality, která podobné praktiky používala - a právě i proto ten totalitní režim musel padnout). Bylo by však třeba v rámci veřejné služby (s bojovností naší televizi vlastní) mluvit o tom, jak je možné, že právě soudní řešení takového zásahu do občanské svobody a nezávislosti (členů i celého) nezávislého regulačního orgánu trvalo pět let a celá věc ještě stále není právně ani fakticky dořešena. Nebo snad ČT v tomto směru (tedy i v této konkrétní věci) v rámci veřejné služby bojuje za jiné zájmy? Za jaké? Za zájmy veřejnosti? Ta kauza není jen "jeho" (tj. Štěpánkova), ta kauza je všech - je to problém veřejnosti. Na rozdíl od některých tuzemských médií to hned pochopila EPRA a hned (po pár týdnech – v květnu či v červnu 2003) vyslala do ex-východního bloku příslušný apel směrem k ostražitosti nad mladou demokracií. A mluvilo se o tom, že i UNCITRAL do světových arbitrážních kuloárů vyslala profesní morální apel o tom, co si myslí o rozhodnutí "torza" arbitrážního tribunálu, jehož nález byl pro následný předmětný problém tehdejší RRTV přednastaven jako „důvod“. Leckdo by se tedy možná mohl divit, že by se to nevědělo v mediálních a televizních kruzích zvláště… Ostatně ani jako pokus o odvedení pozornosti není taktika reakce ve stylu „my nic, my muzikanti“ šťastně zvolená: Nejde tu totiž o útok Petra Štěpánka na ČT, ale o obranu Petra Štěpánka proti pět let starému mediálnímu útoku na něj a na ostatní. A ten útok se po pěti letech opět aktivizuje. Paradoxní je to, že také ČT se proti obraně Petra Štěpánka i po těch pěti letech „brání“ novým útokem na Petra Štěpánka, kterého nazývá útočníkem. Bože, já mládnu! Asi tak o dvacet let ;o) Vždyť to, co se tehdy před těmi pěti lety kolem tehdejší RRTV v médiích (až na výjimky) dělo, to někteří lidé nazývali mediální štvanicí a jiní honem na čarodějnice. I takové názory byly a mohou být znovu.

„Jeho reakce se týká reportáží z 2.4. a 4.4.2008, které informovaly o rozhodnutí soudu ve věci neoprávněnosti odvolání RRTV v roce 2003.“

Myslím, že zde vedení zpravodajství ČT mohlo uvést přímé odkazy na dotčené šoty na webu ČT, aby si čtenář – divák mohl kliknout a utvořit si aktualizovaný svůj vlastní nezávislý a svobodný názor. (Má na něj nezadatelné právo, plynoucí přímo z ústavního pořádku. A kdo jiný by - se svým servisem pro veřejnost - v rámci své činnosti právě v takových a podobných případech měl jít ostatním médiím příkladem, když ne právě média veřejné služby?). Někdo by se také třeba mohl zeptat, jestli snad nemá být právě teď znovu mediálně vyvolána resp. udržována nějaká atmosféra? Nějaká tenze? Nemá to znovu vyvolat na někoho nějaký tlak? Kdo zabrání tomu, aby někdo podobný logický dotaz nepoložil?

„Štěpánek ČT vytýká, že „zatímco v roce 2003 veřejnoprávní televize vysílala odvolávání RRTV v mnohahodinovém přímém přenosu z Poslanecké sněmovny a věnovala této kauze spoustu dalšího prostoru ve svém zpravodajství a publicistice, dalšímu vývoji už se nevěnovala vůbec.“ Na jiném místě dodává, že „nyní Česká televize svoje pětileté mlčení protrhla, když ve své hlavní zpravodajské relaci Události odvysílala na toto téma dva šoty (2. 4. a 4. 4. 2008). To je bezesporu pozitivní zpráva. Rozpaky přesto zůstávají. ČT se mnou sice natočila poměrně rozsáhlý rozhovor, ale neodvysílala z něho prakticky nic. Jen že chceme ušlé platy po Úřadu RRTV.““

Někdo by také ale mohl říct: „Tož tak to, co „Štěpánek ČT vytýká“, to jí vytýká právem.“ A nemusel by být zas až tak daleko od pravdy. Zejména formálně - systémově. Ale ani obsahově. Kdyby se teď čtenáři - diváci mohli (přes ten již shora zmíněný přímý link) znovu podívat na dotčené šoty, mohli by si říct, že byly velmi dobře zpracovány. Možná právě tak, aby ve svém výsledku vyvolaly dojem právě proti celé té tehdejší RRTV se Štěpánkem v čele (starý titulek sem, starý titulek tam). “A stačila na to plocha nějakých necelých 30 vteřin, že? Tož, kdo umí, umí…“, mohl by si třeba říct leckterý hloubavější divák. A byla by možnost takového úvahy jeho chyba, anebo chyba médií, která možnosti takových úvah produkují? Šéf zpravodajství TV veřejné služby má všechny možnosti a prostředky k tomu, aby analyzoval situaci a pracoval s exaktními fakty. Mohl například zadat svému aparátu veřejné služby, aby mu k tomu předem z monitoringu zpracoval přesnou srovnávací analýzu toho, co a jak bylo v té věci odvysíláno tehdy a co a jak nyní. Přesná čísla a kompletní údaje = „kdo, s kým, o čem, pro koho“. A teď ty exaktní skutečnosti předložit a umožnit divácké veřejnosti, aby sama mohla využít to své nezadatelné (a ústavním pořádkem zaručené) právo na utvoření svého vlastního nezávislého a svobodného názoru na základě přesných, objektivních a vyvážených informací. Jenže takový přesný a objektivní rozbor tu není. „Proč asi?“, mohl by si říct divák.

„Článek P. Štěpánka najdete na ceskamedia.cz zde. Dovolím si jen připojit krátký komentář. 1) Kdyby se o neoprávněnosti odvolání RRTV jednalo na půdě Poslanecké sněmovny i nyní, určitě by ČT v přímém přenosu jednání přenášela. Stejně jako jiná klíčová zasedání, která jsou přístupna veřejnosti a lze je tedy přenášet televizními kamerami. ČT nic neopomíjí, ani nezanedbává. Věnovala se tématu v současné situaci adekvátně.“

Někdo by však i zde mohl říct, že podle příslušných (a dosud stále platných a obecně uznávaných) pravidel žánrů nelze ke zpravodajství „připojit“ žádný - a tedy ani - „krátký komentář“. Do zpravodajství patří zprávy. Zatímco komentáře patří do publicistiky. Ale to jen tak na okraj…

Také v tomto odstavci dotčené reakce pana M. Fridricha jsou totiž mnohem podstatnější věci k upřesnění. Tak například: O neoprávněnosti odvolání RRTV se nemůže jednat na půdě Poslanecké sněmovny (tedy relevantně s příslušnou právní účinností). A to ani nyní. Takže takové jednání by ČT přenášet nemohla. Ani kdyby snad i sebevíc chtěla ať už v přímém či „nepřímém“ přenosu. A to proto, že takové jednání prostě není reálné. O meritu té právní problematiky v této fázi rozhoduje v rámci své zákonné pravomoci premiér. A to na základě rozsudku příslušného soudu. A premiér tak učinil. A o stavu věci pak také informoval sněmovní mediální komisi, a to na základě předchozího dopisu předsedy této komise premiérovi. (A nejen já bych se asi divil tomu, kdyby zrovna tohle v celém zpravodajství ČT ještě dneska skutečně nikdo nevěděl…)

Za „stejně jako jiné klíčové zasedání“ v předmětné věci by třeba někdo mohl považovat i příslušné zasedání mediální komise (přesněji stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky) z počátku dubna tohoto roku, na němž byl jako hlavní bod programu asi hodinu projednáván právě onen zmíněný dopis premiéra Mirka Topolánka předsedovi komise Vítězslavu Jandákovi v uvedené záležitosti. Zasedání této komise (stejně, jako i jiných komisí Sněmovny) jsou také „přístupná veřejnosti a lze je přenášet televizními kamerami“. Možná jsem jen špatně informován, avšak bohužel nevím nic o televizní kameře ČT, která by neopomenula či nezanedbala veřejnosti přenést byť i jen cokoli z tohoto jistě aktuálně klíčového jednání v dané věci. A ak si pod hentým slovom „adekvátne“ predstavujeme obidvaja, alebo všetci naozaj to isté…, (adekvátní = přiměřený, shodný, plně odpovídající něčemu), potom by právě zde byla jasným důkazem ona již shora zmíněná srovnávací analýza délky a obsahu toho, co bylo k tématu odvysíláno v roce 2003 a co posléze (včetně té „současné situace“). A co když si někdo z diváků takovou analýzu (oprávněně) vyžádá a na jejím základě vyjde něco jiného, než čo by si predstavil pod hentým slovom „adekvátne“? Nebylo tedy hned (čili už před tím) lepší dvakrát poprávu měřit a jednou mediálně řezat?

„2) Téměř každý respondent může mít ve kterékoliv televizi pocit, že s ním redaktor natočil dlouhý rozhovor a pak neodvysílal nic. To je zcela běžná věc. Reportáž v hlavní zpravodajské relaci (je zároveň nejsledovanější a proto každý určitě chce být hlavně v ní) má omezený rozsah a informace je zkratkovitá. ČT navíc vysílala o kauze dvakrát. Navíc jsme P. Štěpánka informovali, že k problému chystáme jedno vydání pořadu Média a svět na ČT24 v rozsahu 23 minut.“

Nejsem si zcela jistý tím, jestli Petra Štěpánka lze v daných souvislostech považovat (a označit) za „respondenta“. A protože emoce do zpravodajství nepatří, (zpravodajství nejsou „Rodinná pouta“), tak už vůbec bych v rámci profese nespekuloval ani o jeho pocitech. Spokojil bych se s fakty. A ta hovoří o tom, že Petr Štěpánek nejenže už před lety v televizi pracoval (včetně ČT veřejné služby), ale v mediální sféře se pohybuje už nějakých bezmála dvacet let na úrovni nikoli zanedbatelné a s klidem si troufám říct, že byste v téhle republice nenašli kdovíkolik lidí, co by byli v problematice okolo médi víc „in“. („Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat…“ ;o) Že? A tak by si možná i leckdo dovedl představit, že v tom „k problému chystaném jednom vydání pořadu Média a svět na ČT24 v rozsahu 23 minut“ by jako host mohl být třeba právě Petr Štěpánek. Bude? A i v případě, že bude, stále by to ještě celá divácká veřejnost nemusela považovat za „adekvátní“. Vždyť program ČT24 nemá ani zdaleka možnost sledovat tolik lidí, jako program ČT1, přičemž pořad „Média a svět“ (nic proti němu!) se však ani na - dosud parciálním - kanálu ČT24 nevysílá v tzv. „prime-time“, zatímco ten přímý několikahodinový (a klobouk dolů zcela profesionálně „zpravodajsky“ načasovaný) přímý přenos z odvolávání RRTV dne 2. dubna 2003 se vysílal cca. od 15 hodin až do samého TOP „prime-time“ včetně zpráv před mezistátním utkáním české reprezentace ve fotbale. Co si zručný spin-doktor může přát víc?! Stačí to všechno dobře naplánovat a zorganizovat a pak už to jde samo. „A když to jde, tak je to brnkačka“, že? Pozor, tím ovšem rozhodně neříkám, že za to, co bylo, může pisatel polemické reakce Milan Fridrich. Ani omylem nemůže za to, jak tehdy v dotčené propagandistické akci některá média postupovala. A vůbec co jiní různí lidé porůznu dělali. Za to Milan Fridrich odpovědný není a logicky ani být nemůže. Už proto, že u toho prostě tehdy nebyl, a že to tedy ani logicky nemohl ovlivnit. Je však - adekvátně svým kompetencím - schopen ovlivnit zpravodajství ČT dnes. A ne všichni lidé v celé veřejnosti by i po těch letech museli přistoupit na tvrzení, že tehdy bylo všechno v pořádku, a že tedy už vůbec není co napravovat. A byl by to relevantní názor, na který má každý svobodný občan v demokratické zemi právo. To je prostě fakt - žádné slovíčkaření…

„3) Slovíčkaření kolem titulku je nelogické. Fakt, že někdo byl neoprávněně odvolaný, ještě neznamená, že nebyl „odvolaný“. Ten akt byl vykonán. Reportáž navíc naznačovala, že soud odvolání zpochybnil.“

Slovíčkaření typu: „Fakt, že někdo byl neoprávněně zavražděn ještě neznamená, že nebyl „zabit“, by naozaj bolo „absurdné“. A ako! („I kdyby ten akt byl vykonán.“) Ještě je ale otázka, co by si kdo mohl představit pod slovem „akt“. Fakt je bezesporu to, že soud to odvolání ne že zpochybnil, jak zcela nepřesně tvrdí Milan Fridrich. Fakt je to, že soud to rozhodnutí tehdejšího předsedy vlády o odvolání zrušil. A to je opět další velmi podstatný rozdíl. Takže celé to odvolání je od počátku neúčinné a tudíž se na ně (i na jeho důsledky) hledí tak, jako by nebylo. A jak znám ČT, tak ani dnes nevěřím, že by stále ještě na Kavčích horách nebylo v příslušných kancelářích dost velmi dobrých a ochotných právníků, u kterých by se odpovědný ředitel zpravodajství nemohl o jakékoli sledované právní problematice poradit ještě před tím, než k ní v médiích učiní relativně zásadní a natolik kategorické právní stanovisko. Leckdo z diváků ČT a plátců televizního poplatku by se totiž pak mohl zcela mylně domnívat, že premiér se ve svém dopisu předsedovi mediální komise spletl, a že se spletla i mediální komise na svém zasedání, protože v televizi to říkali jinak. A divák by se mohl mýlit i bez ohledu na to, co reportáž naznačovala či nenaznačovala. („My nesmíme ani naznačovat…“ My musíme dělat profesionální, nezávislou, objektivní a vyváženou veřejnou službu pro veřejnost, která nás za to platí. To by také asi mohlo být relevantní krédo, které by třeba leckterý divák mohl nejen od zpravodajství ČT jakožto TV veřejné služby čekat.)

„4) Co se týče zopakování „té největší nehoráznosti“, citujme ČTK z 28.3. 2008: „Radu v čele s předsedou Martinem Muchkou Špidla odvolal na doporučení sněmovny v souvislosti s prohranou arbitráží ČR s Central European Media Enterprises (CME), na základě které ČR musela zaplatit CME kvůli zmařené investici do televize Nova přes deset miliard korun.“ ČT neřekla nic jiného než ČTK. Suchá fakta.“

K poněkud řekněme alibistické citaci mírně řečeno velmi krkolomné formulace ČTK by pamětníci mohli konstatovat výskyt hned několika pozoruhodných podivností, např. toho (dnes už notoricky známého) typu, že: členové dotčené Rady nebyli odvoláni „v čele“ s předsedou, ale ani na „doporučení sněmovny“ a už vůbec ne z dalších nesmyslných důvodů, uvedených shora v citaci. Naopak – členové Rady byli neplatně odvoláni zcela bez právního i faktického důvodu, a to nikoli s nikým „v čele“ a navíc nikoli nota bene ani „na doporučení sněmovny“, neboť podle ust. § 7 odst. 1 zák. č. 231/2001 Sb., by k tomu mohlo dojít eventuálně na návrh Poslanecké sněmovny (což je de facto i de iure opět velice podstatný rozdíl). Navíc tato Rada nebyla odvolána z důvodu jakéhosi „zmaření“ jakési „investice“. Ba právě naopak – byla odvolána bez udání příslušného zákonného důvodu. ČT tedy (podobně, jako ČTK) rozhodně a zcela prokazatelně neuvedla žádná fakta. Co si kdo představuje pod pojmem „suchá“, to by možná leckdo mohl opět ponechat na mjr. Terazkim a voj. Kefalínovi, nicméně poctivý poplatník televizního poplatku by i zde zcela logicky mohl namítnout, že ČT se nemusí zaštiťovat čímkoli, co vypustí jiná média, třebas ČTK, a že šéf zpravodajství ČT má dostatečný aparát na to, aby si mohl příslušnou problematiku dát (alespoň de lege artis) prověřit, než jinde v médiích prohlásí kdejakou na vodě stojící spekulaci za „suchá fakta“. I toto by si třeba leckterý divák mohl říct.

„ČT se postavila k rozsudku stejně jako většina jiných médií v zemi. ČTK vydala zprávu, v níž popisuje, že premiér Mirek Topolánek „zřejmě znovu neodvolá členy RRTV“ a „kromě jiného to znamená, že by šestice měla dostat zpětně plat za výkon svého členství v radě i po dubnu 2003“. Není to tedy tak, že jsme si vybrali mediálně atraktivní boj o platy a jiné věci zamlčeli.“

ČT se z titulu svého výsadního postavení jediné televize veřejné služby prostě nemůže, resp. nesmí postavit k čemukoliv „stejně, jako většina jiných médií v zemi.“ Jinak by tu totiž vůbec nemusela být. Vždyť k různým těm všedně každodenním obecně oblíbeným omylům by si pak v této zemi sama vystačila právě ta „většina jiných médií“. ČT je tady právě od toho, aby se od té „většiny jiných médií v zemi“ odlišovala a neprodukovala tu zemskou mediální většinu. Navíc v daném případě je otázka, zda a jak se ČT (stejně, jako ta většina jiných médií v zemi) postavila k rozsudku v daném konkrétním případě, ale soudě podle shora uvedených citací zřejmě nijak pečlivě, natož odborně. Kdoví proč. Třeba jen z nedbalosti…? Mohl by si opět pomyslet leckterý z diváků. Vyloučit to nelze.

„S rozvojem zpravodajství ČT, zaváděním nových formátů a zpravodajského programu ČT24 došlo k utužení novinářských principů, které přikazují nakládat s každou informací tzv. neutrálně, nezávisle. K žádné kauze se nepřistupuje předpojatě, s hotovým názorem a už vůbec se ČT nestaví do role arbitra nebo hlasatele určitých názorů nebo politických profilací. Vnímáme pověst ČT jako nedílnou součást její služby. Zpravodajství ČT je moderní a snaží se být věrohodné, jak jen to jde. Uznáme chybu, pokud se stane a omluvíme se. V případě současného informování o kauze RRTV z roku 2003 ale nedošlo k porušení zásad neutrální a objektivní novinařiny.“

Nejen v souvislosti s definicí veřejné služby v médiích (obecné, odborné, právní, etc.), ale i obecně bude možná důvod k zamyšlení nad termíny jako „zavádění nových formátů a zpravodajského programu“, nebo „utužení novinářských principů, které přikazují nakládat s každou informací neutrálně “… Zdá se, že opět mládnu o několik desetiletí (alespoň vzhledem k rozměru tónu, obsahu a souvislostí tohoto newspeeku). A ty další formulace a jejich nedílné součásti snad radši nebudu komentovat (ani z věcného, ani z mediálně-právního hlediska). Už vůbec pak nevím, co si mám představit pod „takým“ pojmem „zásady neutrální novinařiny“. Neznám osobně pana Milana Fridricha a vůbec nic osobního proti němu tudíž ani nemůžu mít. (A skromně doufám, že ani on proti mně.) Samozřejmě chápu, že jako šéf zpravodajství musí hájit úsek, za který je odpovědný. Jenomže ty argumenty vzhledem ke skutečnostem nejsou právě z nejobjektivnějších. Vždy je nutno uvádět věci na pravou míru. Nic ve zlém, ale v důsledku toho, co jsem se dočetl v jeho shora citovaném článku, jsem (nejen jakožto už přes čtvrt století chronicky poctivý plátce televizního poplatku pro ČT) systémově nucen poněkud zpozornět…

(autor je mediální poradce a přednáší na universitě)