Na minulé českokrumlovské konferenci se hned několik účastníků předhánělo, komu více náleží přízvisko „otec české digitalizace“. Trochu se jim divím, protože opravdu není o co stát. A jestli tohle přízvisko někomu patří, pak snad jedině Járovi Cimrmanovi, neboť to byl – jak známo – průkopník slepých uliček.

Chyby a jejich viníci

Zkusme si hlavní pochybení a jejich aktéry stručně zrekapitulovat, i když to ukrývá nebezpečí, že nakrknu polovinu zdejšího osazenstva. Ale proč ne, alespoň se trochu rozproudí diskuse. Koneckonců role prostořekého provokatéra je moje oblíbená.

Na prvním místě je třeba jmenovat vládu. Tak složitou technickou operaci, navíc s politickými souvislostmi a dopady na veškeré obyvatelstvo, jako je přechod z analogového na digitální vysílání, nelze úspěšně provést bez jasného cíle, strategie, plánu, průběžného řízení a především přesného algoritmu kroků. To poslední podtrhuji. A kdo jiný než vláda by na tohle měl dohlédnout. Nestačí vytvořit Národní koordinační skupinu, ale je třeba dát jí také příslušné kompetence. Rovněž je třeba skutečně koordinovat činnost dalších zainteresovaných institucí. Namísto toho ovšem minulá vládní garnitura digitalizaci pojala především jako poslední příležitost k přepsání polické mediální mapy České republiky, respektive jako vyřizování účtů s neposlušnými televizemi. A nová vládní garnitura zase měla donedávna více starostí sama se sebou než s čímkoli jiným.

Další v řadě je parlament. Legislativním změnám souvisejícím s digitalizací nepředcházela dlouhodobá odborná ani laická diskuse, nikdo nestanovil priority ani cíle, proběhla jen klasická jakoby pravo-levá rvačka nad zástupnými problémy. Hlavním tématem zákona o elektronických komunikacích se tak stal veřejnoprávní multiplex, přičemž levice si jej bez ohledu na realitu prosadila. A tak máme veřejnoprávní multiplex v zákoně, nikoli v éteru. Česká televize vysílá v „privátním“ Áčku a je ráda, že se o náklady dělí s Novou. Pro jistotu dodávám, že nemám nic proti existenci veřejnoprávního multiplexu, jen si myslím, že všechno má svůj správný čas.

Hlavním tématem novely zákona o vysílání pro změnu nebyla zásadní diskuse, zda je lepší licencovat jednotlivé pozice, nebo raději celé multiplexy. (Přestože tak nějak to dříve či později stejně s největší pravděpodobností dopadne. Ale proč chodit přímo, když se dá jít oklikou, že?) Namísto toho se hlavním tématem stalo tzv. očištění Primy od regionů. Ve skutečnosti ze strany některých politiků předvolební kšeftík a z druhé ambice dostat zadarmo něco, co má svoji zcela jistě nenulovou cenu.

Dalším aktérem českého digitálního Kocourkova je Český telekomunikační úřad. Ve snaze urychlit celý proces, leč bez ohledu na okolní realitu, udělil tři licence operátorům vysílacích sítí. Takže nyní máme multiplexy, z valné části virtuální, pro které ale neexistuje obsah.

To ovšem vyvolalo řetězovou horlivost u dalšího regulátora a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vypsala licenční řízení na pozice v multiplexech B a C. A vypsala ho, aniž by v té době existovala příslušná legislativa, aniž by se alespoň vědělo, co se stávajícími provozovateli, a vypsala ho přesto, že Poslanecká sněmovna ji od toho opakovaně zrazovala. Logiky to mělo asi tolik, jako kdyby se boural starý dům a vedle stavěl nový, přičemž napřed by se nastěhovali úplně noví nájemníci a pak se teprve řešilo, co s těmi ze zbouraného domu. Ke cti Rady budiž připsáno, že s vyhlášením výsledků nakonec počkala až do doby, kdy bylo znění zákona známo, nicméně tendr proto trval neuvěřitelných 18 měsíců.

Že se neúspěšní žadatelé odvolají k soudu, se dalo očekávat. Že televize Nova navíc podá ještě zdržovací kasační stížnost, už byl „nadstandard“ a – s prominutím – ukázkový právnický hyenismus. Verdikty Městského soudu v Praze známe. Nikomu svůj názor nevnucuji, ale jestli někdo digitalizaci skutečně zablokoval, tak nikoli Rada svými marginálními chybami, ani Nova se svojí hyenistickou kasací, od které nakonec stejně raději ustoupila, nýbrž – bohužel – právě soudci, kteří právní formalismus povýšili nad zdravý rozum, pro zákony právní přehlédli zákony fyzikální a ze všeho nejvíce potrestali a poškodili třetí subjekty, které vůbec nebyly stranami sporu. Rozsudek, který nadělá více škody než užitku, je špatný rozsudek. A napravovat malou nespravedlnost vůči jednomu velkou nespravedlností vůči jiným je hrubá chyba.

Spojeným úsilím horlivých regulátorů a sebestředné a k tomu ještě hlemýždí justice se tak digitalizace pohybuje systémem jeden krok vpřed, dva kroky vzad.

Co je standardní?

Téma, o kterém tady diskutujeme, zní, zda stát má za této situace v procesu digitalizace převzít aktivní úlohu. Myslím, že není sporu o tom, že ano. Otázkou je spíše, kdo je ten stát a jak to má udělat? A otázkou je také, zda se máme spoléhat na standardní postupy, nebo zda veřejný zájem na rozhýbání zablokované digitalizace ospravedlňuje jednorázové použití mimořádného legislativního nástroje? Za standardních okolností bych se vždycky klonil k první – standardní – variantě. Jenže co je vlastně standardní?

Je snad standardní, že existují vysílací sítě, na kterých není co vysílat?

Je snad standardní, že v zákoně je nesmyslný a navíc propadlý termín, k němuž si televize, po kterých chceme, aby vrátily analogové kmitočty, nemohou požádat o bonusové licence ani kdyby chtěly?

Je snad standardní, že licenční řízení trvá 18 měsíců? Respektive v tento okamžik vlastně už 30 měsíců?

Je snad standardní, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání dělá ve správních rozhodnutích chyby, za které ovšem platí někdo jiný? A když říkám platí, myslím to doslova.

Je snad standardní nechat soukromé podnikatele, kteří mají zákonnou povinnost spustit vysílání do 360 dnů ode dne získání licence, téměř polovinu této doby investovat stamiliony do nových televizí a pak jim říct, sorry, hoši, máte smůlu?

Nebo je snad standardní operace, kterou provedl parlament, když snížil reklamu ve veřejnoprávní televizi a zároveň zvýšil koncesionářské poplatky? Záměrem zákonodárců přece bylo přesunout více než jednu miliardu korun ročně do soukromého sektoru, aby tam byla v době startu nových digitálních televizí, tedy snaha podpořit větší pluralitu vysílání. A jaký je výsledek? Zvýšení dominantního postavení Novy a spokojený úsměv na tváři Adriana Sarbu.

A konečně, je snad – nedej, Bože – standardní, že pokud příslušné orgány budou postupovat svým dosavadním „standardním“ tempem, že se ke standardním digitálním licencím nedopracujeme ještě několik let?

Pokud tohle má být standard, tak to tedy pěkně děkuji! Za těchhle okolností je třeba sebrat odvahu, vzít rozum do hrsti a dohodou celého politického spektra přijmout speciální normu, která digitální gordický uzel rozsekne. Takže na otázku, kdo je ten stát, odpovídám, že v tomto případě parlament. A na otázku, jak to má udělat, odpovídám, použít to, čemu někteří říkají lex digitalis.

Tři bariéry

Má-li totiž tenhle příběh mít dobrý konec, je nutné odstranit hned tři bariéry najednou. První bariérou jsou problémy se sestavením vysílacích sítí. Aby bylo možné všechny zamýšlené multiplexy sestavit, je třeba, aby stávající televize vrátily analogové kmitočty. Druhou bariérou jsou neexistující bonusové licence. Aby motivaci vrátit analogové kmitočty měly i komerční televize, je třeba do zákona vrátit možnost získat tzv. kompenzační licence. A konečně třetí bariéra: Aby to celé mělo smysl, to znamená, aby bylo vysílací sítě také čím zaplnit – a myslím zaplnit v dohledné době – je třeba vrátit do hry poškozené držitele-nedržitele digitálních licencí. Není přece možné, aby za chyby státních orgánů platili soukromí podnikatelé.

Suma sumárum – z nejhoršího jsme vevnitř, čas utíká a okolní země nespí. Ale abych skončil alespoň trochu optimisticky. Českou digitalizaci už čeká pouze světlá budoucnost. Proč? Protože bolesti digitálního klimakteria jsou pouze dočasného rázu a všechny chyby a levárny, které šly udělat, se snad už staly.

I když, kdo ví. Česká vynalézavost je vysoce nadstandardní.

Český Krumlov, 19. 4. 2007

člen Rady ČTÚ