Vskutku spektakulárně. Po týdenní mediální dělostřelecké přípravě nastal konečně „Den D“ plný shromáždění, různých projevů, výstav fotografií a přirozeně také hudby. Monstrkoncert na Václaváku. Hrálo se kde co, ale toho, co si národ v okupačních dnech skutečně zpíval, tam bylo jako šafránu.

„Veřejnoprávníci“ hráli na svých stanicích také kde co, jen okolo těch nejslavnějších písniček z okupační a těsně pookupační doby chodili jako po špičkách. Zařadili sice několikrát to či ono od Karla Kryla, ale jeho neagresivního a vlastně docela něžného „Bratříčka“ jsem se nedočkal. Pokud ho vůbec zahráli, muselo to být nejspíš ve tři hodiny v noci. Kupodivu ani „Motlitby pro Martu“ jsem se na jejich vlnách nedočkal, ale třeba je to tím, že prostě nemůžu poslouchat čtyři stanice najednou.

Zato komentářů a rozhovorů pitvajících, leckdy i dosti vynalézavě, celý proces tzv. Pražského jara jsem se dočkal vrchovatě. Některé se opakovaly až do úmoru mnohokrát. Veřejnoprávníci se tužili, jak mohli, až jim od úst jiskry létaly. Toho, že si u příležitosti kulatého výročí invaze tehdejších údajně spřátelených armád přihříval celý veřejnoprávní prostor svou současnou levicově liberální polívčičku, si všimli už jiní autoři. O tom jsem ale psát nechtěl.

Všichni, kdo druhou okupaci zažili, a nebyli zrovna v batolecím věku, si pamatují, že nekorunovanou hymnou národního odporu se stala píseň Jaromíra Vomáčky „Dobře míněná rada“, jejíž podtitul zněl „Běž domů, Ivane“. Popěvek jasný jako facka samozřejmě okamžitě zlidověl.

A teď ať mi někdo vysvětlí, proč v době demokracie a svobody slova nemůže tato píseň zaznít v našem vlastním veřejnoprávním vysílání, které všichni povinně financujeme. Ať mi nikdo nevypráví, že nahrávka se nezachovala, protože Supraphon ji ještě v osmašedesátém stihl vydat na singlu. Ve zkratce šlo o toto:

Běž domů, Ivane.
čeká tě Nataša,
běž domů, Ivane,
tady tě holky nemilujou.
Běž domů, Ivane,
a už se nevracej.
Nikdy.

V podobné Vomáčkově písničce ze stejné doby nazvané „Veselá vojna“, nahrané Slávou Kunstem a rozzlobeně nazpívané Milanem Chladilem, zazněla slova: „Vpřed, vzad, vpravo v bok, držet hubu, držet krok…“ Ani tohle se dnešním levičáckým dramaturgům patrně nehodilo.

Právě Jaromír Vomáčka je ten, kdo měl být mladším generacím hudebně připomenut. Být po mém, klidně bych mu za jeho tvorbu v oněch kritických dnech udělil 28. října státní cenu in memoriam. A hlavně bych jeho „okupační“ skladby zařadil alespoň 21. srpna do vysílání, protože vystihují tehdejší názor drtivé většiny národa jasněji a stručněji než všechny hromady nadbytečného žvanění dohromady.

Vy si obě písničky můžete poslechnout alespoň na Neviditelném psu:

***

***