Média pravděpodobně neinformují o příčinách potíží se vznikem nové vlády příliš do hloubky, ale koho by ty skutečné důvody zajímaly? Ti, kdo si ztěžují na povrchnost novinářů, si možná neuvědomují, že vlastně projevují nespokojenost se vztahem svých spoluobčanů k věcem veřejným.

„Kdyby se čeští novináři hlouběji a s většími znalostmi zabývali hledáním odpovědí na tyto otázky, musela by nejen podoba českých médií, ale zejména jejich vliv na politickou realitu u nás, vypadat jinak,“ napsal dnes v internetové deníku Britské listy v článku „Práce politikova a bída české žurnalistiky“ právník a levicový politik Stanislav Křeček.

„Provázanost politických a ekonomických skupin a jejich zájmů je natolik velká a politikové mají z tohoto provázání tolik másla na hlavě, že volby probíhají způsobem "na život nebo na smrt"“, napsal na svých stránkách pravicový politik Miroslav Macek.

A jakoby takové poznámky od obou politiků předem předpokládal novinář Miloš Čermák, v sobotu, v Lidových novinách napsal: „Média - ze zoufalství z té úmornosti a zdánlivé nekonečnosti - servírují politické události jako děj nekonečného seriálu, jehož hlavním úkolem je občany pobavit a rozptýlit. Ti pak celkem logicky požadují, aby - podobně jako ve skutečných seriálech - hráli pohlední herci dobře napsané postavy a aby byl děj srozumitelný a přiměřeně napínavý.“

Nezdá se, že by čeští novináři byli odtrženi od reality, protože jsou pohodlní, zahledění do sebe, málo toho vědí a mnoho ani neumí. Spíše se jeví, že jejich publikum od nich nic moc jiného, než mu nyní nabízejí, nežádá. Pokud platí, že média veřejnost neprovokují, ale snaží jí povahou svých informací naopak vyhovět, pak většina občanů o nějaké hloubkové ponory pod povrch událostí nijak zvlášť nestojí.

Psychiatr, profesor Cyril Höschl, v neděli, v pražském rádiu Klasik FM, vysvětloval posluchačům, že média mohou vytvořit falešný obraz skutečnosti například prostřednictvím nepovolaných odborníků. Pseudospecialisté, oblíbení mezi žurnalisty obyčejně pro jejich snadnou dosažitelnost a přizpůsobivost, říkají, co novináři chtějí, to znamená, co si myslí, že jejich publikum chce slyšet. A skutečně, politologové a sociologové, kteří se v médiích často vyjadřují k politickým událostem, mají v hodnoceních aktérů těch událostí asi blíže k Čermákovým „pohledným hercům, kteří hrají dobře napsané postavy ve srozumitelném a přiměřeně napínavém ději“, než k Mackovým „politikům s hromadou másla na hlavě“.

Politici, a nejen oni, jsou víceméně, pokud se jedná o hlubší děje, ponecháni sami sobě. Někdy – někteří - se tudíž mohou cítit v mediálním světě osiřelí. Média si kořenů jejich činnosti nevšímají, protože jejich publikum to nezajímá. Občas je to výhoda – pro politiky – občas není. Někdy se zdá, že by bylo třeba kořeny vytrhat, jindy nechat v klidu a tichosti růst. Proto vždy se z některé strany ozývají stížnosti na novináře, jejich lhostejnost, hloupost, krátkozrakost a podobně. Média však převážně zůstávají vůči takovým nářkům lhostejná a neopouštějí svá publika. To znamená, že na kořeny dojde, jen když se ucho džbánu utrhne, když dopadne poslední kapka či je váza přelita.

Jenže pak se zase tvrdí, že krizi vyvolala média…

(Psáno pro Česká média)