Bývalý ministr kultury a současný poslanec Parlamentu Vítězslav Jandák před několika dny vystoupil s myšlenkou, že by bylo dobré integrovat dvě veřejnoprávní média, Český rozhlas a Českou televizi v jedinou instituci. Zdůvodnil to systémově a ekonomicky. Spojená firma je podle něho lépe manažovatelná, přehledněji financovatelná, a přitom by mohla ušetřit značné prostředky na výdajích, které by se tak nemusely vydávat duplicitně (mj. na zahraniční zpravodaje, ale třeba také na celý řídící, účetní, ekonomický servis atd.). Proti tomu protestuje generální ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík, který nápad se spojením ČT a ČRo přirovnal k nápadu spojit hokejový a fotbalový tým, či hrát hokej na trávníku. Jediné, co by to přineslo, jak řekl Kasík, by byla „úspora sponzorů“. V překladu: ušetřily by se veřejné prostředky, ale zároveň by se snížil příjem z reklam a jiných sekundárních výdělečných činností takto integrovaných institucí.

Diskuse o možném propojení ČT a ČRo není nová. O britském vzoru BBC se u nás mluví už hodně přes deset let. BBC je dávána za příklad instituce, která pod jednou střechou shromažďuje vše, co se v daném státě označuje za výkon veřejné služby v médiích. BBC je tradiční instituce, která se zrodila z kořenů rozhlasových. Začala vysílat v roce 1923. Připomeňme, že v Čechách bylo první rozhlasové vysílání jen o rok později, v roce 1924. Přesto se vysílací instituce v obou zemích v dalším vývoji radikálně lišily. Důvod je prostý. Zatímco v Británii došlo ke kontinuálnímu rozvoji programů a technologií souběžně na bázi jedné „mateřské“ firmy, BBC, u nás byl vývoj, zprvu slibně rozjetý – už před 2.světovou válkou byly první pokusy s televizní technologií – přerušen komunismem. Televizní vysílání pak začalo v roce 1953 jako specifická součást tehdejší státní propagandy, jako mocenský instrument, který si vyžadoval specifické a samostatné podřízení mocenskému aparátu. To byl asi hlavní důvod, proč se televize u nás utvářela odděleně.

Tento důvod pominul s listopadem 1989. Od té doby se periodicky vrací debata o integraci obou institucí vždy se systémovou a ekonomickou argumentací, nikoli s politickou motivací. Ta bývá na debatu nalepena vždy až poté, co vyplyne na povrch, že integrace obou celků znamená také nové rozvržení programového a technického schématu, a tedy také přehodnocení počtu kanálů, jimiž příkladně ČT vysílá. Vžil se pro to pojem „privatizace ČT 1 nebo ČT 2“. Jeho zastánci argumentují tím, že v integrované veřejnoprávní instituci se zhustí výkon veřejné mediální služby do prostoru, který bude odpovídat jednomu, nikoli nutně dvěma celoplošným programům. Čímž vznikne i možnost ekonomického zhodnocení té zbytné části, popř. vytvoření prostoru pro další komerční televizi, obohacující programové spektrum.

Tato diskuse kupodivu nevzala zasvé s počátkem digitalizace, jejímž ústředním cílem je také pluralita programové nabídky. Je tedy zřejmé, že malým novým digitálním televizím se zatím nepřipisuje taková síla, která by převálcovala programové a reklamní monopoly stávajících analogových „celoplošek“, jednak to ale také možná zpřesňuje diskusi o integraci veřejnoprávních médií na to opravdu podstatné, totiž ne na ekonomickou rovinu a zisky z reklam, nýbrž na onen výkon veřejné služby v médiích.

S myšlenkou integrace ČT a ČRo přišel před lety už bývalý ředitel ČRo Vlastimil Ježek, který pro fiktivní instituci razil vcelku půvabný název Čert, tedy Český rozhlas a televize. Nyní s tímto „čertem“ přichází poslanec Jandák. Proč právě nyní a proč právě on?

Poslanec Jandák se nevytasil s novým tématem z ničeho nic a nečekaně. Už za svého působení na Ministerstvu kultury se v médiích občas vyjadřoval k tématu veřejnoprávních institucí, tehdy ale spíše argumentoval jejich obsahem a programem, než ekonomickou úsporou.

Je dobré podotknout, že toto integrační téma není v jádru založeno stranicky či ideologicky. Mezi zastánci i odpůrci integrace najdeme politiky zprava doleva, stejně jako mezi kritiky samotného fenoménu veřejnoprávního vysílání jako takového. Jistým symbolem kritických a reformních postojů je dlouhodobě Václav Klaus. Ten už před mnoha lety přišel s myšlenkou privatizovat jeden z kanálů ČT. A že se mu tento nápad nepodařilo nejen prosadit, ale vůbec dostat na platformu vážné politické diskuse, je dáno tím, že Klaus svůj nápad vyřkl z pozice lídra politické opozice, a tedy byl nutně vnímán jako akt politický, nikoli věcný.

S tím souvisí i úvaha o tom, co s jeho námětem čeká poslance Jandáka. Dnes je sice v postavení, kde má – na rozdíl od časově a administrativně velmi limitovaného mandátu ministra – relativně lepší prostor pro prosazování podobných návrhů. Jenomže prosadit myšlenku integrace veřejnoprávních médií není zdaleka snadné. Na rozdíl od řady jiných, veřejností méně sledovaných témat, je toto téma předmětem velké pozornosti laiků i zainteresovaných osob, lobbistů, producentů, profesionálů navázaných na obě instituce. Znamená to, že než poslanec Jandák nebo kdokoli další přijde s legislativním návrhem, rozpoutá se rozsáhlá veřejná debata, která nepochybně bude ovlivňována velkými tlaky ze strany zainteresovaných osob a firem. Může docela dobře vést k dalším revoltám typu televizní stávky z roku 2000.

Je otázkou, zda se politikové budou vůbec chtít zabývat tak rizikovým tématem, zejména když naše vláda je křehká, nemá velkou vnitřní ani vnější soudržnost a nedá se předpokládat, že najde společnou vůli a sílu vyrazit do tak fatálních bojů. Pak se ovšem věcné téma integrace ČT a ČRo může stát jen předmětem ryze politické pře na parlamentní půdě, kde půjdou věcné argumenty stranou a půjde jen o stranické přetlačování. A to by pro věc samu bylo smrtící. Protože ono téma nemá ve svých základech politickou podstatu a je chybou ji tam podsouvat. Tím se znemožní odborná debata, a tím i možná delší a pracnější, ale trvalejší řešení tohoto otevřeného problému.

(Psáno pro Česká média)