Nejsem novinářkou, nepracuji v redakci žádných novin, takže nevím, jak to v médiích chodí. Navíc si myslím, že mi to může být jedno. Když si jdu do obchodu pro chléb, také nezkoumám technologii jeho výroby. Koupím ten nejjakostnější a pro mne nejchutnější, bez ohledu na to, zda má chuť ladí či neladí s gustem jiných lidí či odborníků na výživu. Tím nechci říci, že by mne nepotěšilo zjištění, že v hodnocení toho či jiného chlebového výrobku se shoduji s některými jinými jeho konzumenty.

Žiji v době vlády informací, a vím, že pravdivé informace mají cenu zlata. Tím spíše, že je není lehké objevit, neboť je musíme hledat pod záplavou těch laciných, podbízivých, zavádějících, lživých a podvodných. Většinou nám nezbude nic jiného, než si počínat stejně jako při vybírání výše již zmíněného chleba. Ochutnávat, porovnávat a nakonec dospět k vlastnímu názoru. Což není nic jednoduchého, neboť se musíme naučit nepřijímat pozlacené "radobypravdy", nenechat se přitom obalamutit, naopak sami přemýšlet a v případě potřeby se nechat poučit zasvěceným znalcem.

Není tedy od věci, když požaduji, aby média plnila své poslání, podávala objektivní a nezkreslené informace a následně mi zprostředkovala různé pohledy na ně a jejich různá hodnocení v případných komentářích. Bude pak jenom na mně, k jakému názoru dospěji.

Jsem přesvědčena, že nejsem sama, kdo nechce být ohlupován. Patřím k národu "hledačů pravdy", který po celou svou historii čelil různým mocenským či ideologickým tlakům, a je tedy velmi citlivý na jakýkoliv náznak manipulace. Proto ani stokrát opakovaná lež se u nás nestává pravdou.

Podíváme-li se na to, co nám poskytují naše velká média, najdeme neskutečný balast zpráv. Většinou nepodstatné nicotnosti, polopravdy, neověřené informace přejímané jedněmi novináři od druhých, zákonitě se tak objevující ve stejné podobě či s pozměněnými titulky všude. Televizní zpravodajství jsou na tom stejně. Nemá cenu ztrácet čas přepínáním. Ať už zvolíte jakýkoliv jiný český kanál, dovíte se totéž, snad v jiném pořadí či s jiným reportérem.

Přitom z výběru zpráv, většinou náležitě okomentovaných, tu trčí "jako sláma z bot" snaha po manipulaci. Jelikož v ní není rozdílu, ať si otevřete jakýkoliv televizní kanál či stránky velkých deníků, nemůžete nedojít k přesvědčení, že tu někdo rozhoduje o tom, co se člověk může dovědět a co ne, popřípadě co je mu třeba stále vtloukat do hlavy, aby měl ten "správný pohled na věc".

Bohužel nejen to, lidé se silným vlivem na některá velká média je využívají k dehonestujícím kampaním vůči těm, kteří stojí či by mohli stát v cestě jejich záměrům (politickým, mocenským, hospodářským...) či propagaci jejich ideologie. Sám bývalý premiér Jan Fischer ve svých pamětech, které za pár dní oficiálně vyjdou, poukazuje na tyto nekalé praktiky, když popisuje možnou veřejnou diskreditaci své osoby. "Šamani z vlivových agentur by vytáhli do boje a zvládli by mě za pár dní. Chybná data statistiky, úvahy o zfalšovaných údajích, podezření, že byla některá zakázka cinklá. Zahlcené servery na netu, rotačky chrlící papír s obratně spíchnutou pomluvou. Nakonec by mi asi skutečně musel pomoci Mossad." (8.11.2010, Parlamentní listy, z článku Pavla Kozdery, Fischer: Raději jsem odešel do zahraničí. Dostali by mě za pár dní)

Při hledání odpovědi na otázku, proč tomu tak je, jsem se nechala poučit těmi, kdo se pohybují ve světě médií, ale i těmi méně zasvěcenými, ale přemýšlivými.

Shrnu:
(přitom se omlouvám, že neuvádím autory níže citovaných názorů, snad se na mne nebudou zlobit)

- Můžeme si za to sami, protože nás média krmí tím, co sami chceme slyšet a vidět, aby si tím zajistila odbyt a sledovanost.
- Je smutnou realitou, že jen malá část z nás by uvítala celostránkovou analýzu události, takže pro noviny by byla jen zbytečnou zátěží.
- Někteří novináři a redaktoři rezignovali a řídí se názorem: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej."
- Problém je v majitelích médií. Majitel novin nebo televizního kanálu si jistě může určit, co se u něj bude psát nebo vysílat. Stačí si tedy vybrat noviny sice menší, ale nezávislé nebo spíše závislé na někom jiném. Jenže to již dá trochu práce, a tak "běžný člověk" konzumuje to, co se mu strčí pod nos.
- Možná, že se někteří novináři nechají podplatit, nebo se podřizují legislativně prosazované korektnosti a politickému tlaku na to, aby lidé "viděli a slyšeli správně".
- Existuje tu několik institucí s obrovskou mocí, umožňující novodobou korekci předkládaných názorů, myšlenek a postojů. Mezi ně patří Stálá komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Rada České televize, Rada Českého rozhlasu, Rada České tiskové kanceláře a Rada pro reklamu.
- Nejde o ideologii či cenzuru, ale o nedostatek peněz. Přejímání informací od zahraničních agentur, zasvěcené komentáře a překlady jsou velmi drahé. Proto většina médií bere zprávy od jediné relevantní tuzemské agentury, ČTK. Zprávy jsou potom velmi podobné, možná i trochu jednostranné.
- ČTK chybějí peníze na provoz zahraničních zpravodajů, v době krize všichni šetří. Již vloni se dostala do mínusu půl milionu korun, neboť pořizovací náklady zůstávají prakticky stejné, ale výnosy klesají. Agentura chtěla letos po patnácti letech stát požádat o dotaci ve výši 10 milionů korun, úřady se však k požadavkům ČTK staví vyhýbavě, a to i přesto, že kvalitní zpravodajství a úroveň našich médií klesá.
- Ve vnitrozemském zpravodajství si musíme uvědomit, že jsme příliš malá země a těch událostí se u nás neděje tolik, aby se zprávy musely tolik lišit.

Důvodů bychom jistě našli i více. To však neznamená, že se máme spokojit s neutěšitelnou a mnohdy i nepřijatelnou rolí velkých médií a nechat se jimi dotlačit do pozice nevědomé, a tedy i lehce manipulovatelné masy.

Naštěstí máme možnost hledat informace i jinde. Můžeme čerpat z některých zahraničních zdrojů, samozřejmě za předpokladu, že jsme patřičně jazykově vybaveni. Též lze na internetu vyhledat české zpravodajské servery, starající se o pestrost informací a neotřelé názory, mnohdy polemizující s těmi oficiálními.

Je také nanejvýš potěšitelné, že stále ještě existují osvícení redaktoři, kteří se starají o to, aby uveřejněním třeba i vzájemně si odporujících názorů a komentářů umožnili čtenářům utvořit si vlastní názor. Na těchto principech např. funguje Neviditelný pes, a určitě není ve svém úsilí osamocen.

Jak se tedy bránit manipulaci?

Vidím zatím jen jednu možnost: kriticky přistupovat k tomu, co se nám předkládá k věření, vyhledávat informace i mimo působnost velkých médií, porovnávat je a tvořit si vlastní názor. Je to náročné a zabere to čas. Což v dnešním uspěchaném světě není nikterak lehké, ale vyplatí se. Vždyť nezkreslené, pravdivé informace mají opravdu hodnotu zlata.