Odpůrci liberální společnosti mají nový refrén. Shrnul jej v titulku svého článku (LN, 7.4.) politolog Jiří Pehe: Infantilní kapitalismus útočí. Článek je vlastně rozšířenou recenzí na knihu Benjamina R. Barbera Consumed. Hlavní tezí knihy i článku je tvrzení, že rozbujelá konzumní společnost dospěla do fáze, kdy výroba vytváří umělou poptávku a vnucuje zboží lidem, kteří je nepotřebují. A ústředním rysem dnešního zábavního průmyslu je „infantilizace“ spotřebitele. Kapitáni showbusinessu k tomu využívají dětinských témat jako Harry Potter, Matrix či Hvězdné války a skrze ně pak ohlupují obecenstvo a tím je posilují k další a ještě masovější spotřebě zbytné produkce. Barbera a spolu s ním i Peheho šokuje, že v internetovém vyhledávači Google jsou nejčastěji zadávanými tématy zpěvačky Britney Spears, Jennifer Lopez či Paris Hilton. V tomto faktu spatřují neomylný důkaz, že svět se řítí do zkázy pod vlajkou všežravého infantilizujícího kapitalismu.

Kdyby tyto teze nevyslovovaly osobnosti počítané k intelektuální elitě, dalo by se nad nimi mávnout rukou. Takto jsou ale poměrně nebezpečné, neboť autoři svou autoritou pokrývají a jakoby verifikují názory přinejmenším sporné a značně spekulativní.

Předně: kapitalismus se ze své podstaty vyznačuje produkcí zbytného zboží. To je jeden z rysů ekonomického cyklu konjunktura – krize – recese. Kdyby se nevyrábělo zbytné zboží, možná bychom se dostali do onoho vytouženého světa utopistů a komunistických proroků, kde všichni mají všechno, ale přesně podle svých potřeb, nic víc, nic méně. Takový systém ale neexistuje a existovat nemůže, protože není ekonomický. Tak dochází občas k produkci zbytného zboží, z něhož se díky reklamě stává zboží nezbytné a žádané. Pokud ne, zboží či producent zaniknou. Barberova kniha a Peheho článek jsou – jinak řečeno – frontálním útokem na reklamu jako fenomén, který podněcuje a vytváří poptávku. Ale bez reklamy není kapitalismus. Je to tedy útok na samu podstatu kapitalismu. To je třeba si říci hned úvodem.

Další okolnosti tento základní fakt jen dokreslují. Proč autory rozčilují Potterové a Matrixy? Cožpak pohádky z žánru sci-fi a fantasy jsou vynálezem tohoto desetiletí? Zábavní průmysl obchoduje se zábavou. Potter a Matrix jsou zábava. Někdy docela k vážnému zamyšlení o podstatě světa a systému jeho fungování (Matrix), jindy docela výchovná a vedoucí k tvorbě pedagogicky správných postojů u dětí a mládeže ukazováním kladných příkladů nenásilnou formou (Potter). Ale i kdyby nic z toho neplatilo, jde stále o zábavu a tu člověk nutně potřebuje k přežití v moderní společnosti.

Za posledních dvacet let se svět – aspoň ten euroatlantický – mnohonásobně zrychlil, protože se opticky zkrátily vzdálenosti a zjednodušila komunikace (mobilní telefon a internet jsou vynálezy stejně převratné jako vynález kola či střelného prachu). V důsledku toho se neobyčejně zrychlilo pracovní tempo, pracovní výkonnost, a tím i psychosomatické opotřebování jedince, a v důsledku toho jeho zvyšující se poptávka po odpočinku, zábavě. A pokud jsou dominantní činnosti tohoto člověka spojené s duševní prací, je logické, že odpočinek se ponese v příslušném duchu. Uvedu příklad: počátkem 80. let tvořilo řekněme 30% pracovní doby duševního pracovníka snaha propracovat se nedokonalou technikou – zápolilo se s mechanickým psacím strojem a diluviální kopírovací technikou, dovolat se do vedlejšího okresního města skrze přetíženou analogovou síť často vyžadovalo hodně pevné nervy. Přesto skutečná produktivita takového pracovníka – díky technickým překážkám – byla mnohem nižší než dnes. Proto si mohl po večerech pouštět nervy drásající psychologické filmy typu Kramerová versus Kramer. Měl na to prostě zbylou duševní energii. Dnes ji – díky nekonečně vyššímu výdeji na pracovní činnosti – prostě nemá. Potom je logické, že se uchýlí k pohádce typu Matrix (a to je ještě jeden z lepších příkladů). Tuto prostinkou psychologickou úvahu Barber (item Pehe) prostě nevykonává. Vnímá člověka jen jako homo aeconomicus podobně jako zakladatelé marxismu, jako stroj, který se chová podle toho, jak mu ekonomický cyklus káže či dovoluje. Ale tak jednoduše to nefunguje. Matrix a Harry Potter toho mohou být důkazem.

Boj proti Matrixům a Potterům je bojem dávným a tradičně patřícím do sféry sociálního inženýrství. Již komunisté nám říkali, že západní zábavní průmysl je prohnilý, nabízí pseudohodnoty a odvádí lidi od budovatelského úsilí. Dnes totéž jen nepatrně jinými slovy slyšíme od myslitelů, kteří tvrdí, že jim záleží na budoucnosti demokracie. Přitom zároveň ale říkají, že kapitalismus musí “nastolit rovnováhu mezi ziskem a rovností, rozmanitostí a homogenizovanou spotřebou, aktivním občanstvím a konzumem“, jinak prý „bude podemleta nejenom demokracie, ale nakonec i sám kapitalismus“. To je zásadní protimluv. Kapitalismus jako systém je založen na svobodě, nikoli na inženýrském „nastolování“ jakési rovnováhy, byť se nám na první pohled může zdát bohulibá. Sama tato rovnováha je totiž produktem kapitalismu jako systému založeném na liberálním ekonomickém prostředí a svobodě volby jednotlivce. Rovnováha nastává tam, kde ji postaví trh a lidé, nikoli tam, kde ji stanoví sociální inženýři, ať už v rouše akademických intelektuálů, nebo v uniformě totalitního funkcionáře. Rozdíl mezi „stanovenou“ demokracií a skutečnou demokracií je totiž, řečeno s dávným vtipem, stejný, jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou.

(Psáno pro Čeká média)