Lidu je třeba dát chléb a hry, aby si hleděl svého a nepokoušel se mluvit do vládnutí. Do širšího pojmu "hry" patří i zahrnování veřejnosti záplavou nenáročných informací nekladoucích velké nároky na přemýšlení. V tomto směru jsme od časů předlistopadových prodělali velký "pokrok": zatímco kdysi se v novinách o zločinech a lidských tragediích téměř nepsalo, aby to nevrhalo stín na počestnost a blažený život "pracujícího lidu", a později jen střídmě v "černé kronice", dnes se žádá, aby ze stránek tisku a z televizní obrazovky denně obrazně kapala krev a řinuly se slzy. Etika jde při tom stranou, protože zveřejňované hrůzy a nechutnosti účinně zvyšují sledovanost.

Pitvání cizího neštěstí je báječným prostředkem k upoutání pozornosti. Jiného prospěchu z něho není. Nebere se ohled ani na oběti zločinu a tragédií a jejich blízké, stejně jako na blízké viníků. Po těch i oněch se často žádá, aby vystavovali své neštěstí na odiv veřejnosti, lačné stále čerstvého přísunu krve a slz: nic nepotěší tolik jako cizí neštěstí.

Zprávy o zločinech a různých tragédiích by měly být věcné a střídmé, měly by hlavně sloužit jako výstraha před následováním. Většinou ale podporují rozkvět nejhorších lidských pudů: nenávisti, závisti, škodolibosti, pomstychtivosti. Zpravodajství se stává nástrojem trestu, který na nevinných vykonávají hyeny, jež si pravomoc trestat samy udělily. Považují za své svaté právo kdykoli přijít a strkat špinavé prsty do nezacelených ran žalu nad neštěstím a sypat do nich sůl.

Bulvárním novinářům zcela uniká, že obětí zločinu či nehody nejsou jen přímí účastníci, ale i ti, do jejichž životů událost zasáhla zprostředkovaně: děti, rodiče, přátelé, jiné blízké osoby. Za neblahou událost nenesou žádnou vinu, ale trest na ně dopadá: trápí se lítostí nad osudem oběti nebo viníka, často se stávají obětí společenského vyloučení, dostávají se do svízelných finančních situací. Bolest trápí blízké jak oběti, tak viníka a spojuje je jediné: sami za nic nemohou.

Představme si pro názornost následky zaviněné dopravní nehody s následkem smrti. Rodina oběti trpí, protože ztratila milovanou osobu. Ale trpí i rodina potrestaného viníka. Uvědomuje si sice, že její příslušník pyká za vinu, ale je v přirozenosti lidské, že jej lituje a postrádá. Rodina oběti nemá na tragédii vinu, ale trpí. Rodina viníka nemá na tragédii vinu, ale trpí. Nemá smysl bádat nad tím, čí utrpení je posvátnější, protože bolest je neměřitelná a nesdělitelná a s příčinou nemá nic společného.

Připusťme, že naše soudy se občas dopouštějí přehmatů, takže ani pravomocný rozsudek nad viníkem nehody nemusí být spravedlivý. Je docela přirozené, že rodina viníka může zapochybovat o spravedlivosti rozsudku a začne hledat cestu k jeho zpochybnění. Zasluhuje za to odsouzení? Jistě ne, zvláště když jde výlučně cestami oficiálních opravných prostředků.

Pro novinářské hyeny ale jejich počínání bývá často popudem k vytváření představy, že se dopouštějí čehosi odporného, nemravného, a k podněcování nenávisti vůči nim. Podle nich taková rodina snad zasluhuje odsouzení ještě více než její člen, který pyká ve vězení za své selhání. Setkal jsem se s odporným případem ostrakizování odsouzeného a jeho rodiny za podání ústavní stížnosti: každý má přece ze zákona právo využít všech dostupných prostředků obhajoby, jenže hyeny povyšují své zvrácené myšlení nad zákon.

Novinářský přístup k rodinám obětí i viníků by měl být ale přesně opačný: pozůstalí i rodiny viníků samy nic nezavinili. Mají dost svého trápení a zasluhují, aby bulvár kolem nich chodil po špičkách. Zneužívání lidských tragédií hyenami k zvyšování sledovanosti bulváru je nestydatost.