Bohumil Doležal před svátky na Psu analyzoval "hrdinství" Vladimíra Justa, který na Zdeňka Mahlera účelově vytáhl jeho tendenční text z roku 1954. Doležal navrhuje prohlásit období 1948-89 za "neexistující" a píše: "Pokud by někdo i potom otravoval, pronikne speciální tým za zapečetěné dveře a zašťourá v troskách neexistující minulosti. To by v tom byl čert, kdyby se na toho kverulanta něco nenašlo!"

V případě Vladimíra Justa není takové šťourání nic složitého. Z normalizačních textů dnešního hrdinného antikomunisty stačí namátkou vytáhnout třeba ten na přebalu desky Humor Vlasty Buriana z roku 1983. Spravedlivý, statečný a ctnostný muž, který dnes Mahlerovi s gustem připomíná jeho půlstoletí stará selhání, tehdy napsal, že si v Burianově luxusní vile podávali dveře i "nejpochybnější doboví prominenti s ne právě pokrokovou vizitkou (Baťa a jiní)". Just tím novátorsky vymyslel žánr “denunciace in memoriam”. Vzápětí sice komikovo udání trochu zmírnil prohlášením, že linie Burianovy komiky je "živou, stále inspirující součástí divadla naší socialistické přítomnosti". Tím ale soudruhům jen mezi řádky snaživě sdělil, že on sám je pro socialismus "všema deseti" – na rozdíl od "reakcionáře" Buriana.

Proč hned mluvit o do nebe volající drzosti normalizačního publicisty? Spokojme se s konstatováním, že Justův útok na Mahlera je nevkusný a nedomyšlený. Pokud totiž svými texty sám lezl komunistům kamsi, měl by taktně mlčet a nevyčítat to jiným.

Jistě – pár slov na obalu desky je bagatelní "selhání všedního dne". Nestálo by to za řeč. Lidem, kteří dnes nemají tolik soudnosti, aby svou vlastní spolupráci s předlistopadovým režimem sami nepřipomínali okatým poukazováním na selhání druhých, je ale potřeba v jejich hanbě veřejně vymáchat nos. Jinak se totiž za chvíli za "bojovníka proti komunistům" prohlásí i Milouš Jakeš.