Čerstvá kauza s (ne)otištěnými fotografiemi zesnulého skladatele Karla Svobody v českém bulvárním tisku otevřela s novou intenzitou debatu, která je vedena skoro stejně dlouho, co existuje periodický tisk. Hlavní otázka, kterou si v této debatě klademe, zní: Co je bulvár a proč je na světě?

Z definic psychologie lidské komunikace se dovíme, že důvody a cíle takové komunikace stručně řečeno mohou být tyto: předat informaci, prezentovat sám sebe, získat druhého pro nějakou činnost nebo cíl, pobavit. Mediální komunikace v sobě zahrnuje všechny tyto prvky, a to v různém pořadí důležitosti a s různým akcentem, daným skutečným cílem a účelem komunikace.

Obecně a zjednodušeně bývá bulvárem nazván ten typ žurnalistiky, kde nad informačními složkami převládá složka zábavnosti. Cílem takové žurnalistiky je pobavit čtenáře, poskytnout mu snadno vstřebatelnou, všeobecně pochopitelnou a do atraktivního obalu zabalenou informaci, přičemž pravým cílem není samotná věc, o níž se mluví, nýbrž způsob, jímž se o ní mluví. Tento typ bulvární informace má mnohé očistné psychosociální funkce a je v zásadě společensky docela užitečný.

Velmi často má ovšem ona zábavná informace ke čtenáři dostat záměrnou informaci (v politických souvislostech častěji dezinformaci). Typickým příkladem jsou bombastické články o celebritách před premiérou nějakého muzikálu nebo filmu. Důvodem článku v takové tiskovině není rozvod, skrytý alkoholismus nebo jiná událost ze života hvězdy. Pravým důvodem je přivést hvězdu na první strany bulvárního tisku, a tím více či méně skrytě upozornit, že tato hvězda bude mít hlavní roli v novém muzikálu či filmu. To je pak prostředek marketingové, reklamní informace, a na tu pak pohlížíme obdobně jako na reklamu samotnou. Její etičnost nebo jiné vlastnosti posuzujme v kontextu reklamy, nikoli v kontextu žurnalistiky, protože tento komunikační produkt nemá s žurnalistikou společného nic víc, než že zachází s jazykem a šíří se periodickými tiskovinami.

Osobně se domnívám, že tento typ „novinářství“ je stejně neškodný jako reklama, pokud je provozován na platformách, které jsou k tomu určeny a které to i více či méně transparentně o sobě deklarují. Problémem je průnik tohoto typu bulváru na stránky tzv. seriózního tisku. To už opět nejde o novinářství, nýbrž o reklamu, která je ale z definice smyslu seriózního tisku v této podobě vyloučena a postavena mimo etické meze, neboť je postavena nikoli na průhledném obchodním vztahu zadavatel – vydavatel, nýbrž na postranním korupčním vztahu píárový agent – novinář. Obsahem zde pak mohou být, a také bývají informace o showbusinessových celebritách, ale také, častěji a s dramatičtějšími dopady, informace mající politický obsah, cíl a účel. To je ovšem samostatná kapitola.

Kauza fotografií zesnulého skladatele Karla Svobody vyvolala především debatu o etice bulvární žurnalistiky. Diskutuje se o tom, zda je únosné zveřejňovat takové citlivé záležitosti, diskutuje se o mravní povaze činu toho, kdo fotografie pořízené k policejním účelům prodal bulvárnímu tisku, čímž zneužil své postavení a zachoval se mimořádně odpudivě. Méně, ale přece jen se diskutuje o tom, zda se mají ihned po smrti celebrity jako byl Karel Svoboda vést detailní analýzy života a díla zesnulého, jak to činí někteří publicisté, připomínající Svobodovy vztahy s politickými kruhy či jeho pozici na poli zábavního průmyslu. Zda by přece jen neslušela i médiím, natož médiím seriózním, samozřejmá úcta k životu – i smrti - a s tím spojená i jistá forma vkusu při psaní nekrologů. Spravedlivě dodejme, že úmrtí Karla Svobody vyvolalo také záplavu reakcí adoračních a až nepřirozeně oslavných, což je opačný extrém.

Otázka, která se neklade téměř vůbec a která je přitom, myslím, meritorní, je tato: do jaké míry je bulvární žurnalistika plodem kooperace žurnalistů a celebrit samotných. Do jaké míry si zvyšující se drzost žurnalistů způsobují celebrity samy, když tak ochotně a iniciativně poskytují bulvárnímu tisku informace o svém soukromí s cílem upozornit na sebe, dostat se na titulní strany. Zda tedy nejde jen o jakousi tichou dohodu, která je pro obě strany vlastně výhodná a svým způsobem životadárná. Potom by ovšem příběh fotografií zesnulého skladatele Karla Svobody byl jen extrémním důkazem jevu, který existuje regulérně, trvale a za mlčenlivého souhlasu všech zúčastněných.

Podobným, i když jistě méně bolestným extrémem byla před nedlouhým časem reportáž jednoho z našich tabloidů, v níž žurnalisté zkoumali, fotografovali, popisovali a zveřejňovali obsahy popelnic jednotlivých celebrit, zpěváků či herců. Novináři se přehrabovali v odpadcích produkovaných příslušnou celebritou a nechávali čtenáře nahlédnout takříkajíc do odvrácené strany jejich soukromí. Tato kanální žurnalistika sice není společensky nebezpečná, ale je krajně nechutná. Otázka ale zní: vadí to vůbec někomu? Čtenářům, či celebritám? Asi ne, protože zmíněná reportáž nevyvolala sebemenší podiv veřejnosti ani debatu odborníků. Zřejmě se tyto extrémy stávají normálem.

Není pak divu, když někdo fotí u moře nahou ministryni nebo na policejní akci zesnulého hudebníka a tyto snímky slouží ke zpeněžení u bulvárních novin. Takové publikum si vychovaly ony noviny. Ale takové noviny si vychovaly celebrity.

(Psáno pro Česká média)