Tak jsme si prošli životními selháními Vlasty Chramostové, Jana Kanyzy, Jaromíra Nohavici, Václava Neckáře, také exministra zahraničí Jaroslava Šedivého či expremiéra Josefa Tošovského. Každý z těch příběhů měl svá specifika. Lidé z oblasti šoubyznysu, zpěváci či herci – od Chramostové po Neckáře, se na tehdejším režimu podíleli z povahy svých profesí leda jako augusti: poskytovali lidu hry, rozdávání chleba bylo mimo jejich kompetence a možnosti. Navíc pro řadu z nich platí dvojsečné zjištění, že svým dílem bohatě odčiňovali některé sporné skutky. Na pádu režimu se určitě více podílel svými postoji a písničkami Jarek Nohavica, než řada zpěváků, kteří nikomu nic nepodepsali, ale také nebyli mluvčími své generace. Pamětníci se určitě zastanou i Václava Neckáře, jehož desky právě z let, kdy měl být veden jako důvěrník StB, patřily spíše k alternativní kultuře, než k hlavnímu proudu. Malá odbočka: proč se Neckáře veřejně nezastal třeba Ladislav Kantor, jehož texty, jistě ne s komunismem konformní, Neckář nazpíval na řadu desek a jemuž tak vlastně pootevřel dveře do oficiální kultury? Není náhodou spíše to lidským selháním? Ale to jen na okraj…
Jistě jinou roli na mocenské mapě někdejšího režimu sehrál řadový tlumočník sovětských „poradců“, voják základní služby Jaroslav Šedivý, a jinou vysoce postavený bankovní úředník, patřící k okruhu těch, kdo mohli komunistický režim za určitých okolností převést do modernizovanější „mohoritovské“ polohy - kdyby k tomu došlo. Mluvím o Josefu Tošovském, jenž své služby bez mrknutí oka nabídl novému režimu a díky náklonnosti Václava Havla v něm udělal nejvyšší možnou kariéru. Srovnávat faktické dopady činů a ostatně i morální předpoklady těchto dvou lidí, je komplikované a vyžaduje to víc, než prosté vhození do jednotného pytle s nápisem „fízl“.
A to je práce mimochodem i pro média. Jejich působení v této „odkrývačské“ době vyvolává řadu otázek. Jednak: Přistupují média s dostatečnou fundovaností a odpovědností k výběru a způsobu veřejné prezentace oněch citlivých kádrových materiálů z blízké či vzdálenější minulosti? Mají dostatečný nadhled nad historickými souvislostmi? Mají aspoň elementární empatii s jednotlivými lidskými aktéry těch událostí? Fungují dostatečně autonomně, nejsou jen průmětnou politických zájmů dnešních vládnoucích struktur, z čehož je viní třeba expremiér Paroubek? A hlavně: není ono relativně masové zveřejňování udavačských příběhů jen snahou, jak zvýšit atraktivitu svého média a jeho prodejnost, jinými slovy není tu téma exploatováno jen jako atrakce pro čtenáře? Nestává se z našeho mediálního prostředí jen jeden veliký bulvár? A pokud si na všechny uvedené otázky nedovedeme odpovědět uspokojivě a s klidným svědomím odkývnout médiím vyznamenání za vzorně profesionální a odpovědné jednání, nehrozí, že se staneme svědky jakési štvanice na témata – a na lidi, kteří jsou jejich nositeli? Nezavládne líbivé, ale vražedné heslo „Každý den jeden fízl“?
Věřme, že ne, protože pak by novináři učinili historické pravdě tu nejhorší službu. Možná i s nejčistším úmyslem otevřít skrytá fakta dennímu světlu by se stali prostředníky, a co hůře: autory velké dějinné dezinterpretace.a manipulace. Dali by tak za pravdu těm, kdo médiím a novinářům připisují nemravné záměry a metody. A v konečném důsledku by nás všechny vzdálili poznání skutečné minulosti, ne jen jejího efektního mediálního obrazu s politickým nátěrem.
(Psáno pro Česká média)