A pak jsem si řekl, pro přírodu, a proč ne? Vždyť právě tihle dva ve svých dopisech, které mi psali jako odpovědi na moje poněkud kritické připomínky ke způsobům, jakým vytvářejí zpravodajství, bránili zveřejňování nahrávek, k nimž došlo bez vědomí nahrávaných, případně i navzdory slibu, že se nebude nic nahrávat. Já jsem jim přece vůbec nic nesliboval. A že jsem novinář, to oba páni věděli (a vědí) velice dobře. Už proto, že jsem jim to prozradil.

Abych byl přesný: jde o pana Erika Taberyho, šéfredaktora časopisu Respekt, a pana Michala Musila, zástupce šéfredaktora deníku Mladá fronta Dnes.

Panu Taberymu jsem napsal po přečtení jeho sloupku, v němž bránil reportérku svého listu, že nahrála rozhovor i přesto, že domluva zněla “mimo záznam” (v řeči hrdého Albionu: off the record). Pan Tabery svoji reportérku dokonce pochválil, řka, že šlo přece o věc ve veřejném zájmu.

Napsal jsem mu tenkrát, že v první řadě ona reportérka, on jako šéfredaktor, a potažmo list jako takový (list an sich, řekl by filosof), prostě všichni porušili zákon, o takových drobnostech jako jsou zásady novinářské slušnosti (cizím slovem: etiky) ani nemluvě. Pan Tabery se mi ozval. Připomínku o porušení zákona a neslýchané neslušnosti přehlédl jako krajinu a vysvětlil mi jako malému dítěti, že přece šlo o věc ve veřejném zájmu. Poptal jsem se, kdo vlastně kohokoliv ze shora zmíněné svaté trojice pověřil úkolem, že mají střežit veřejný zájem. A dodal jsem, že novinářovým základním životním úkolem je informovat veřejnost rychle, nestranně a pravdivě tak, aby si veřejnost sama utvořila svůj vlastní názor, co je v jejím zájmu a co už není. Uzavřel jsem tenkrát, že ono pravdivě nestranné informování je, jak vím z vlastní půlstoleté zkušenosti, mnohem složitější než vytváření zbrusu nových skandálů ve veřejném zájmu.

Tím naše výměna dopisů skončila. Pan Tabery už neodpověděl.

Před časem jsem měl podobnou výměnu s panem Musilem. Jeho argumentace veřejným zájmem byla vzácně shodná s vysvětlivkami pana Taberyho. Navíc se oháněl údajnými precedenty ze zahraničí. Kdyby znal jen trochu anglicky, věděl by, že mluví o pravidlech, která naopak o tajném nahrávání nic netušících osob, případně podstrkování jim nejrůznějších provokatérů, hovoří s dost výrazným opovržením.

A pak mě náhoda přivedla k páně Musilovu dalšímu veřejnému výlevu, kde nejen brání redakční praktiky Mladé fronty Dnes, ale navíc ještě osočuje lidi z oboru, kteří nad konáním jeho listu jemně pozvedávají obočí. To už jsem se poněkud rozčílil, pročež jsem páně Musilovo psaní v dopise jemu přirovnal k výkonům Juliuse Streichera. Pro ty, kdo neví: známý nacistický pohlavár a novinář, šéfredaktor listu Der Stürmer. Pana Musila jsem ke Streicherovi přirovnal proto, že se začal do kritiků svého listu, které označil za rozumbrady, trefovat otázkami typu: "A kde jste byli, kdy se toho či onoho prohřešku dopustil ten či onen (jiný) sdělovací prostředek?" Tomu se říká udavačství, přesně dle stylu Streicherova listu, který pravidelně a s nevšední péčí zveřejňovával, kdo si kdy koupil to či ono u nějakého židovského obchodníka.

A tu se pan Musil ohromně rozčílil. Sdělil mi, že se od této chvíle se mnou nebude bavit, předpokládaje zcela chybně, že já bych se s ním bavit chtěl.

Musím na tomto místě dodat, že vůbec nehovořím o tom, zda jsou ti či oni politici vinní nebo nevinní, natož pak abych hovořil o tom, zda se jejich prohřešky mají zveřejňovat čili nic. Odpověď je jednoznačná: mají. Musí se zveřejňovat. Jenže to musí zveřejňovat zpravodajství založené na skutečnostech, nikoliv na vzájemném (a těžko ověřitelném) špinění, a musí to být zpravodajství, které sdělovací prostředek získá zákonným způsobem.

Jinak totiž nejde o nic víc než o to, že zloděj křičí chyťte zloděje.