„Tak jenom pojistit, a nechat zadní dvířka, hrát dvojí trojí hru a o čtvrtou se snažit,“ zpíval před pětatřiceti lety zpoza železné opony Karel Kryl. Ten Kryl, k jehož dílu se tolik hlásí hudební kritik Jiří Černý, ten Jiří Černý, který Kryla v podstatě objevil a který mu pomohl prorazit v dobových médiích. Jak je ten svět malý! Dnes čteme od Jiřího Černého věty, které jako by vypadly z toho verše o dvojí, trojí hře.

Černý sepsal do Lidových novin (3.4.) svůj názor na kauzu Hreha versus Kraus v ČT. Oč v příběhu jde, připomenu je stručně. Ředitel ČT Janeček přijal do zaměstnání v ČT ing. Radima Hrehu, toho Radima Hrehu, který dělal před sedmnácti lety na východním Slovensku revoluci proti bolševikovi, a toho Radima Hrehu, který působil také v Českých médiích. Netajil se názorem na duální systém našich elektronických médií, netajil se také názorem na televizní stávku v ČT v zimě 2000. Byl tehdy mezi odpůrci silového řešení, mezi kritiky stávkujících.

Když jej nyní Janeček přijal do ČT, povstal bavič Jan Kraus, který v ČT má pořad Uvolněte se prosím. Pravil, že se svým talkshow odejde, když Janeček nechá v ČT Hrehu. Hreha byl pro Krause nepřijatelný – prý z morálních důvodů. Kraus to tedy postavil takto: já, nebo on.
Připomeňme: je to tentýž Jan Kraus, který natočil mimo jiné filmy „Drsná planina“ (o statečných pohraničnících, zabraňujících odpadlíkům a renegátům narušovat státní hranici ČSSR), „Mladé víno“ a „Zralé víno“ (podle námětu Jana Kozáka, normalizačního předsedy Svazu spisovatelů o roce 1968 na moravském venkově), ale také „Cena medu“ (o solidaritě mezi státy socialistického tábora). Před pár dny jsme na našich (komerčních) obrazovkách mohli opět po čase spatřit další filmové veledílo, a to „Copak je to za vojáka“ (koncem 80. let byl na Barrandově v plánech uváděn jako náborový film, který má přiblížit mladým lidem službu v armádě). (Filmografii jsem čerpal ze serveru CFN.cz).
Aby tento zdatný normalizační komik (na kontě přes filmových 30 děl, z toho cca 2/3 z období totality) mentoroval, kádroval, určoval, co je a co není morální, se jeví poněkud pomýleným. Přesto našel přímluvce právě v Jiřím Černém, který se v článku Klaun hrozí řediteli drží teze, že Kraus patří k těm statečným, kteří vkládají osud svého díla na vratkou misku vah svědomí morálky. Černý samozřejmě ví, že Krausovi nejde o chleba, protože o přechodu svého pořadu z ČT na privátní obrazovku již dávno vydatně komunikuje, pro Černého je to lapálie, která nemůže vrhnout stín na jinak bezchybný kádrový profil hrdiny.

A v tom je právě ta potíž. Kryl, Černého duchovní guru, by se zřejmě z takové dvojakosti postoje, názoru, měření hodnot, neradoval. Asi by Černému uštědřil některou ze svých hodně uštěpačných poznámek. Jenže Kryl už tu není, aby Černému připomněl onu „dvojí, trojí hru“. Aby mu řekl, jaký je rozdíl mezi morálkou a moralizováním. A aby od plic sdělil něco o lidech, kteří se opět cítí být rovnějšími z rovných, o osobních averzích a postojovém rasismu. To všechno totiž patří do výbavy totalitního kádrováka, ale nikoli novináře. A tím, pokud je známo, vždy byl Jiří Černý.

9.4.2006

(Psáno pro server Ćeská média)